V POZDNÍM LETĚ.

Víš, z jara kvetly fialky – ó zda si vzpomeneš

jak bylo krásné jaro to a v touze nesmělé,

a bylo plno sladkých snů a bylo teplé též,

já bál se Tobě vylíbat sny z čela úběle.

Pak růže kvetly ohnivé – ó zda si vzpomínáš,

že směl jsem v letních nocích těch Té žhavě líbati,

že dosud jako letní noc v mém srdci žhavá pláš

a zdáš se růsti v nesměrno a mizet v závrati?!

Viď, v podzim astry kvetou jen – ó zda si vzpomeneš,

že viděli jsme rakev kdys jich květy posetou:

ó nech ten lidský osud zrát, my byli mladí též –

a nad hrobem pak společným nám jistě vykvetou!