V pozdním létě.

Snad bylo jaro, v němž jsem šťasten býval,

kdy kvetl bez a ve křovinách pták

svou nejkrásnější melodii zpíval,

v kraj světlý chvěl se slunce měkký příval

a země zřela s vírou do oblak.

Mně teskno je, kdy velký měsíc bledý

plá nad vodami, z kterých dýše chlad:

park žloutne již a v útlých nožek sledy

tam sypou stromy svadlý list svůj hnědý –

ó bože můj, smím ještě býti mlád?!

Já viděl z rána, jak se mlha snáší

a ulehá si vlhká ke stráním,

dech chladný ptáky ze snů v hnízdech plaší –

smím ještě nyní věřit v lásku naši,

smím doufati, že máj svůj zachráním?!

Mně náhle je, jak zřel bych padat listí

již na hrob svůj, kam klad’ jsem ducha sny,

že října dech již v jilmech nad ním svistí

a milenci sem přicházejí čísti

verš na náhrobku, jenž ční předčasný.

Ó byl jsem mlád? Což bylo jaro vskutku?

Což byla láska, štěstí, naděje?

Mír zimy snad přec zažene stín smutku,

květ neuvadne dívčím na živůtku

a teplý krb sny mládí ohřeje.

V mém krbu hasne, zima bude dlouhá,

ta nebude mít slavíků ni hvězd:

ó naše jaro byla báje pouhá,

sníh napadne, kde mrtva spí má touha –

vás k svému krbu nesmím nikdy vést!

Tam v zimě jenom vichr plakat bude,

tam bude Bída hřát svých rukou chlad,

chlad zbude v duši, v srdci vašem, všude:

ó moje písně zamlklé a chudé,

ó bože můj – smím ještě býti mlád?!