V POŽEHNANÉM ROKU

Je hojný rok a země zdravá

jaks v rujnosti své neustává

a ve smyslném kypění,

číš perlí šťávou vrchovatá,

srp noří se do moře zlata

a do jezera zeleni.

Je plno chleba v selské díži,

žár kvasných vín se k varu blíží,

vzduch vazký jest jak čirý med,

a jetely a tomky, máty

jak rozehřáté opiáty

tvou tupou hlavu zvrací zpět.

Je v plném jasu nahá skála,

jež hltá žár a zas jím sálá,

jak marné lidské úsilí

má studně živé šumné vedle,

buk zahořklý a temné jedle,

by jalový klín přikryly.

Vše zbytnělo jak lůno ženy,

plod jabloní je zkrvavený,

jejž ona trpíc povila,

jak horečného polet snění

se třepetá a v blesku mění

ve výškách křídlo motýla.

Jdou četné stopy mechem, travou,

zvěř ukájí svou chlípnost žhavou,

jež dána jest jí pro muku,

les jako ráj vše střeže, hostí

je plný vzryvů vášnivosti

a vábných, dusných ozvuků.

Jde tiše v dál struh klidná voda

a její běh jen v mysli bodá

jak pojem bytí nestálý,

tvůj vlasec vede rybu samu,

mdle měňavou jak z amalgamu

a jako mléčné opály.

Skot těžký v chlévech bije v tesy,

než v polomrtvu ulehne si

ve výpar vlhce prohřátý,

dnes síly těla nejsou plany,

je život klisny obtěžkaný

ne jedním, dvěma hříbaty.

Kol všeho dost, co síla zmnoží,

je slyšet křehký praskot loží,

dech sežehlý a pocely,

i všecky hvězdy noci – zdá se –

jak v nepřístupné svojí kráse

by mrazivost svou ztrácely.