V PRACHATICÍCH.

V úvalu snivém věčně skaboněno,

zhříženo v spánek dumavý,

městečko tiché bory obemčeno,

na práhu svaté Šumavy.

Nad ním se Libín šedovlasý kloní

do luhů smavých, malebných

a v dáli Boubín šerou mlhou cloní

lysiny skrání velebných.

K Prachatic věžím, věky potemnělým,

jsem tíhnul znaven před lety,

k cimbuřím starým, valům osiřelým,

jak děcko v zámek zakletý;

kde halapartna stářím zrezavělá

shlížela s brány temena

a v maltě šedé, oprýskané tkvěla

houfnice koule kamenná.

Ze dlažby vetché tráva vyrůstala

po osamělém náměstí,

se střech mi větrem korouhvička lkala

vstříc tajůplné pověsti.

Po stranách domy malbou starodávnou

v průčelí pestře zdobeny

se kladly v stínu s minulostí slavnou

ve spánek němý, kamenný.

V radnice štítu slepá kněžka mladá

zlacené vážky třímala

a pod okapem nekonečná řada

pitvorných nestvůr dřímala.

Na pouti bludné starých domů tísní

uliček sítí tajemnou,

stavení pusté kryté mechem, plísní

se vynořilo přede mnou.

Divoký břečťan vetchou okenici

závojem hustým oplítal,

a žlutý netřesk v štítu lomenici

kyticí bujnou rozkvítal.

Husova škola. – – V temné lidu báji

tak slove pustá ruina,

z ní tajůplné zkazky vyrůstají,

jak ze zdí jejích travina.

Můj krok se nesl jako ve snu jemně

pod tmavý arkýř světnice,

a v pestré tísni plížila se ke mně

tajemných vidin směsice. – – –

Zřel jinocha jsem – leskem rajských snění

jak světec boží omámen,

v dumavém skláněl čelo přemýšlení

na zdobné bible pergamén.

Kadeří bujných clona ovívala

mladistvou líci ruměnou,

po skráni vlnou jemnou seplývala

v okrasu písmen zlacenou.

Pozdvihl ke mně stinnou oka řasu

planoucí v zbožném přísvitu;

i bylo mi, jak pohlížel bych v žasu

v hlubokou propasť blankytu.

A duše má se jako lístek chvěla,

když právě z puku vykvítá,

a chmýří jeho příze uzardělá

paprsků jarních oplítá.

Zřel muže jsem. – Ve svatém zanícení

k širému mluvil zástupu,

a z chrámu mrskal v zbožném rozhořčení

svatokupectví potupu!

Ohnivý věnec plál mu kolem čela,

žeravé blesky metaje,

a v dáli hromem utajeným zněla

velebná bouře Sinaje!

Pozdvihl ke mně jemnou oka řasu,

stopenou v rudém plameni –

i bylo mi, jak pohlížel bych v žasu

v nebeskou výheň nadšení;

v hořící keř na poušti němé, siré

a slyšel ohlas hromový,

jak mluví ke mně ve tmě hluché, čiré,

velebným retem Jehovy!

A duše má se rozechvěla náhle,

jak lístek svadlý, sžehnutý,

když tetelí se kolem větve sprahlé,

palčivým žárem dotknutý...

Zas víčka moje zvolna procitala

pod pustým domku arkýřem,

po větru žalně korouhvička vlála

nad obemšeným vikýřem.