V pralese.

Je večer mrazný – mrazivý,

a nebe mraky zavijí,

jen pablesk časem zářivý

na bílou padá prérii.

Měsíce pablesk zářivý

jen někdy prorve nebesa,

a na prérii zakřiví

se klikatý stín pralesa.

A na pokraji v pralese

shasíná oheň umdlený,

jen mžik, kdy větrem vzedme se,

zář rudou vrhá na kmeny.

A chvílkou svane s jehličí

kus sněhu vítr do louči,

dopadne – oheň zasyčí,

a dým se vzchoulí v kotouči.

Zas páchne louč a vyplaší

z popele jisker záplavy,

a dýmem divné povznáší

se ku haluzím postavy.

Ty v klenbu když se povztýčí,

zavzdechne haluz borová.

Či zadul vítr v jehličí, –

či dálný ston to z domova? –

Tak zlehounka, tak pozvoli,

tak stlumeně, tak z hluboka,

že až to v srdci zabolí,

a slza stoupá do oka.

A zdá se mi, že po mali

až nebes stoupou ku krovu –

a zdá se, jak by lákaly

mne nazpět, nazpět k domovu.

Vždy dál, vždy dál přes dálný svět

až k zelenému Petřínu,

až myšlenky jdou s nimi v let,

a hlava klesá do stínu.

A snem z Vltavy šumící

cos jako ston se rozlíhá,

a tmavou mi se ulicí,

jen cos jak bodák zamíhá.

A snem to hučí nad drvy,

a druh mi stojí u hlavy,

povídá mi cos o krvi

a o pomstě mi vypráví. – – –

Mou ženu v pralese mi pochovali,

kde mladá haluz praská pod vývratí,

kdo paprslek se slunce na vždy tratí –

tam mladou mou mi pochovali ženu.

Má mladá žena v zimném hrobě dřímá,

kde nad osykou sklanou vítr kvílí,

a hlava moje div mi nesešílí,

mně puká srdce – ona ale dřímá.

Jen ještě jednou přitisknout tě k srdci

a zulíbat ty věrné oči zvolna,

jen ještě dít, jak ztráta tvá mi bolna,

jen na tvá ňadra se štkáním se vrci! –

Vrcholy stromů prudký vichr táhne

a zahnal zpět mne zas v tu lidskou bídu;

ty drahá ženo má však dřímáš v klidu,

v tvůj chladný hrob dech jeho nedosáhne.