V prázdnu polí

K podzimu bylo, v stínech vody spaly

a volněj dýchalo se obydlím.

Oříškům zobce ptáků ustýlaly

již pod ořeším prořídlým.

A čas byl, čas a větrů plakal hlas:

jsou prázdna pole, kde dřív šuměl klas.

Žlutavě rudé šípky na pastvišti

kde lovci šli, tah frčel koroptví

a v zápach prachu pušky kde se blyští

jak blesk kdy protkne vzduch, polibkem tkví

a dálkami se vzpne a výškou přehoupne

světelný signál z lovčí šedi dne.

Vřes fialový u černého lesa

se hledět zdál jak Modrovousův zrak.

V zahrádce u hájovny jabloň klesá

pod jablek rozkoší a neví jak.

Lukami povzdálí se kroky ozvaly,

žabími, zelenými hnuly močály.

Přes drahá místa zavál v stromů tichu

roh lovců v tonech echem nesených.

To přes hřbitov, jenž s pokorou kryl pýchu

v zmenšených jaksi hrobech zelených.

To přes řad chatrčí, jež střechy nakrčí,

kde máj ční, v čapky jak když péro nastrčí.

To přes jeřábů alej, do daleka

jež k horám příkrou spěchá silnicí.

To přes údolí, ztajená kde řeka

se vlhce vpijí v trosky visící.

Přes horstvo, kleč a keř, přes vlastní srdce, věř,

jež zná ten rohu zvuk i děs, jímž prchá zvěř!