V. Přece potlouklo.

S vážnou tváří, za sklíčky zor zkumný,

bral se Fricek na číhanou humny,

kde již Eryn přivstav sobě k ránu

pikle stropil na Lhotově lánu.

Však již tamhle přes pahorek nízký

vyjíždějí Lhotovy dvě ryzky,

jejichž opratě sám Lhota třímá

za kolečky pluhu vrzavýma.

Požehnav se rádlo sklonil k zemi

a již k práci škubnul opratěmi.

„Pomoz Pánbůh!“ – „Dej to Pánbůh, pane!“

jaksi mrzut Lhota v brázdě stane,

aby ihned dále beze slova

koníky své bičem pohnal znova.

„Zhovte, strýčku!“ Fricek začne směle,

„vaše lícha trochu podezřele

připadá mi úzka jaksi v šíři.“ –

„Úzka?“ Ve Lhotovi krev se zvíří,

„úzka? Mýlíte se, milý panku,“

a zas bičem šlehl do prostranků.

„Zhovte, strýčku, – –“ „Pravím, mlčte radši,

sousedkou mi Lebedka, to stačí.“

„Řek’ jsem, strýčku. Věřte slovům znalce:

užší o brázdu a o čtvrť palce,

tu to máte ještě k větší víře

vyměřeno pěkně na papíře.“

Jiskra padla. Lhota svítě okem

jal se měřiť souvrať vážným krokem,

aby smělci ve lhostejné tváře

vmetl hanu schytralého lháře.

Avšak věda – Lhota pěsti svírá,

či jej klame lichá kroků míra,

znova a zas znova, pekla hříčka,

o půl kroku užší pole příčka.

„Uoráno!“ posléz Lhota vzkřikl

a svým pluhem zpátky ke vsi smýkl

a jak mračno, v kterém blesky svítí,

přímo Lebedové v síň se řítí.

Prvé zlosti v divém návalu

kdož as hledá pro vášnivé věty

klidná slova hladkých obalů,

jež míjejí pobouřené rety?

Konec byl, jsa nastražen tou pletkou,

jako trefně vymrštěný hrot,

nepřátelství strýce se sousedkou,

nepřátelství na smrť na život,

které sáhlo rukou ledovou

v tiché štěstí mladých duší dvou

v lásky čisté posvátném jich chvění.

Neboť Lhota z bouřných citů tísně

ještě týž den velel Cilce přísně:

„Na Havla již ani pomyšlení!“

Vy, jimž duši ono kouzlo zhřívá,

v kterém slavík jarní noci zpívá,

v kterém bují stero zářných květů

za prvého mladistvého vznětu,

s kterým v duši nasypáno jest

celé nebe zářných, zlatých hvězd,

odpustíte, že se na úkradku

láska hledá sousedních dvou statků

přes příkazy rodičův a vůli,

že se nadál ňádro k ňádru tulí,

že se v taji ret na retu tich

oddá vínu citův opojných.

Neb co v ňadrech jenom Boha dílem,

nálad hříčkám v mrzký dáti plen,

by nezoufal kdysi nad omylem,

vratký člověk není oprávněn.

Však kdo více ke své trýzni nové

potřen trpí nežli „čtenářové“?

Hlava spolku, Lhota, ani zmínky

že by vkročil do milé dřív síňky,

s jejíž paní, všechněch k úděsu,

zapředl se v sítě procesu.

Za to denně s povypjatou hlavou

do Besedy míří ve vzdoru,

kde jej vítá s tváří usměvavou

Teles k přátelskému hovoru.

Přinášelť si Lhota s trochou přízně

notný přívažek též svojí žízně.

Spáčil zatím, Lhotův přítel věrný,

marně šíří, co je schopen, slov,

mír by přived’ v rozeštvaný krov,

rozeťal ten uzel věru perný;

tuší cos prý nade všecko jisto,

že v té pletce není všecko čisto,

zkušené máť toho měřítko.

Sází krk, že za tím piklem vzadu

čouhá Telesovo kopýtko.

„Smiř se, bratře, slyš mou dobrou radu,

pro své dítě – – Brázda, jaká škoda?

Soudy – věř mně, všecko vzala voda – –“

Lhota na to vypjav trochu bradu:

„Nač by byli páni od ouřadu?

Právo chci a tomu kráčím vstříc –

a ty, brachu, nemluv o tom víc...“

S rourkami a s rozdivnými stolky,

se sklíčky a papíry a s kolky,

jak už bývá spojeno vždy spolu,

přijechala z města komise.

Pole zkoumá nahoru i dolů,

měří, kouká, píše, radí se.

Nestačí den druhý ani třetí,

ani týden, ba ni měsíce,

aby z číslic, čárek různé změti

nález vypad’ moudrý velice.

A tak hladce z měšců sokův mizí

stříbrňáky chytrou analyzí.

Víc než doma Lhota v městě mešká,

v poklonách kdež uvítá jej rád

Pleskal, světoznámý advokát,

jemuž druhý vyrovná se ztěžka.

Strýci k žasu vypočítá hned

stero nových přečinův a hříchů,

sousedka v něž uoravši líchu

zapředla se nad to, jak by smet’.

Na cti utrhání vytknout sluší,

přivlastněním hrud se držba ruší,

s čímž prý krádež stejného je rázu,

arci že jen indirecto casu,

a tak dále přehmatův a vředů

vypátral prý celou abecedu.

Kdo tu vyhrá, ať se nebojí

svěřiv mu tu spletku v pokoji;

by pak s věcí hezky mohl spěchat,

by mu ráčil milý strýček zpředu

nejmíň stovku na outraty nechat.

S druhé strany na zblo v stejné písni

Rypáček se ozval, k němuž v tísni

Lebedová utekla se záhy.

Lhota vinen prý, an v cizí prahy

neprávem se vedral násilnicky,

málo šetře slovy běžný mrav.

Čelíť proti tomu paragraf,

jenž jí svaté právo zjedná vždycky.

Kdo tu vyhrá, ať se nebojí,

svěřivši mu spletku v pokoji.

Na outraty, by moh’ s věcí spěchat,

ať mu ráčí nejmíň stovku nechat.

Jezdilo se, psalo s vesela,

pro i contra mnohý sháněn důvod,

na vlastní pak, jak už bývá, původ

sotva kterás hlava vzpomněla.

Oráč Eryn u Telesa v koutku

zdarma tyje u plného soudku;

Fricek rád by zbyl se ho už sice,

ale Eryn pravá pijavice.

Milostpán, ač vztek svůj ztěží dusí,

vždycky štědře v kapsu sáhnout musí.

Teles zatím ve chvilečce pravé

kuje železo, dokavad žhavé,

jak by Cilku přes vzdor její přec

pro synáčka dostal pod čepec.

S Lhotou za stolem jak přítel vřelý

prosedí tu v řeči večer celý,

každým slovem dobře vypočteným

před Lhotovým zrakem udiveným

zápase jak šermíř dýkou hladkou,

hned jak cukrář titěrnůstku sladkou

podávaje v pochlebenství rámci,

hned jak kupec o bohatém krámci

zkušeností pestrosť vykládá,

pokud vztahuje se zvláště k tmářství,

jež prý církev vsula na záda.

Káže též o polním hospodářství,

o guánu, akciích a řepě,

o tisku, v nějž každý věří slepě,

ač se hemží lžemi svodníků,

kteří bubnem vlastenectví hlučným

mámí peníz v náruč podniků,

jež si sami strojí k hodům tučným,

hatí svornosť věru v pravém psovství

bájíce cos jakéms o království.

Za ten žvast by nedal trojníku.

Zato klade naději i víru

ve výchovy dětí pravou míru,

již má teprv všecku v malíku.

Hle, tu Fricek, jeho jedináček,

živý doklad toho umění.

Ovšem třeba otevřen míť sáček,

jehož oběť záhy odmění

zdárné dítě radostí a blahem.

Však v tu opravdovou, ryzí zralosť,

v každém směru řádnou dokonalosť

nevyspěje za oteckým prahem:

do světa s ním, přímo do Vídně,

nač prý novin mnohý sloupec lživý,

nesvědomitý a závistivý

žaluje si dneska nevlídně.

Závisť je to jenom literátů,

kteří sami blýskati chtí v státu,

vědíť, že tam v proudu vědy sterém

vyvíjí se talent v ruce s perem

jako Fricek třeba, který krásně

svaté pravdy ve verš ladný spíná,

v mnohou sloku hárající básně,

jež jde k tisku přímo do Berlína.

Nechce chválit, jeť prý Fricek celý

tamhle v koutku, chuďas, uzardělý,

ježto srdce jeho zlatý skvost

dosavad je čirá nevinnosť.

Ať prý Lhota slovům jeho věří,

což mu Fricek sám se říci bojí

v lichém studu upřímnosti svojí,

že vzplál dávno láskou k jeho dceři.

Nepije prý, nejí, jenom vzdychá,

ustat musil v práci velkolepé,

v které pérem nesmrtelným sklepe

v pádný důkaz svatosvatý zticha

mrzký podvod, jakýs falsifikát,

který liché pouze nadšení,

jemuž dříve každý musil zvykat,

za národa hlásá spasení.

Spisu Frickova již prvá stránka

sluncem svítí v záhad různých přítmí,

že ves národ šálil jakýs Kaňka.

Dokážeť to Fricek – logarithmy.

Však ta láska, jíž teď jenom žije,

péro vědy z prstů vyráží mu

v papír kreslíc verše stejných rýmů:

och, ach, Cecilie, Cecilie!

Lhota zdiven s trochou ješitnosti

věří cele nalíčené ctnosti,

z ucha k uchu čapku posunuje.

Teles předivo své dále snuje:

„Já jak otec slůvka nenamítám,

v opak volbu s utěšením vítám

znaje Cilku jako zdárné dítě,

v jehož srdce utajené hloubi

pravý cit jak ryzí démant svitě

se všech ctností perlami se snoubí.

K tomu dále líčka zářná vnada

v soulad pravý s ctnostmi všemi spadá.

Peníz, nu, bych proslovil se zpříma,

který prospěcháře zkonejší,

pro nás věru věcí vedlejší,

krása duše u nás žezlo třímá.

Suďte sám, že škoda jí být selkou,

když jí vůle vaše poručí

spočinouti jistě paní velkou

záhy ve Frickově náručí.

Rcete však, zda kvítko polní, prosté,

které v ústraní jen plá a roste,

zasadit se může v kytici

nádherou a pychem zářící,

když by dříve prostý jeho kalich

lístků jenom drobných, mdlých a malých

nevzdělal kdos rukou mistrovskou –

planý šípek – v růži královskou?

A ten kdos, však, strýčku, rozumíte,

co se v obraze tom tají skryté,

ústav je nám známý, chlouba kraje,

ve kterém nechť lepá vaše dcera

rovna muži ve vzdělání zraje:

prosím, nechť jde na cvik do kláštera.

Že jsem přímý, strýčku Lhoto, víte,

upřímnosť příteli odpustíte, –

a teď, strýčku, v příští zdar a plesy

po bratrsku hezky připijme si. – –“

Ó ty lide, že ti nalíčí

snadno tak tvou zkázu slepá víra!

Zrak ti splete zlato kočičí,

za slavíka chytneš netopýra.

Vlastní brat, jenž synem téže chaty,

květ, jenž roste nad tvým potokem,

je ti nízký, všední, ale špaty

cizího ti žvást je prorokem...

V hlavě plno zvonků, plno zvuků

Lhota stiskl podávanou ruku,

v srdci plno neslýchaných zvěstí

o své dcerky netušeném štěstí;

jak by terno vyhrál, tehdy blah

strýček opouštěl Telesův práh,

a co sotva kliku pustil doma,

zaznělo jak ortel jeho rtoma:

„Cilko, vím, žes’ poslušná mi dcera,

než se měsíc se měsícem střetne,

vypravíš se na cvik do kláštera – –.

Pak ti štěstí samo v náruč vletne,

neb pan Fric...“ „Můj otče, smilujte se,

nedomluvte, pro svou k matce lásku!“

„Juž jsem řekl, půjdeš do kláštera! – –“

Jako květ, kdy vichor z něho střese

lístek poslední, tak beze hlásku,

oči v slzách, v ňadrech muka sterá

v komůrce své Cilka něma klečí.

Jen ty slzy, které v bolu křeči

z oka plynou líček rmutnou bělí,

o trýzni jí duše vyprávěly.

A kdy hlédla rudá záplava

jako v růžích tonoucího jitra

do šerého její síňky nitra,

tu ta slza byla krvavá. –

Tušilo-liž ono dobré dítě,

komu klesnouti má v kleté sítě,

které pavouk cizozemec známý

napjat uměl klidně mezi námi?

Do kláštera!... Zní to hudbou sladkou,

žel, že všemu české děvče švarné

tam se naučí, jen ne, co zdárné,

dobrou být a pravou českou matkou.

Jazyk měj, bys tajit uměl chytře,

co se rodí s pravdou ve tvém nitře,

neměj myšlének, toť prvou ctností,

papouškuj, toť známkou učenosti.

Po klavíře, pokrok nenadálý,

nahoru a dolů honit škály,

v hovoru, ač duše touhou lační,

odříkati fráse konversační,

v společnosti, ozve-li se kdosi

rodnou mluvou, ohrnouti nosy,

sladký koblih umět péci třeba,

ale za to sotva pecen chleba...

s Heinem chodit v ruce k útěše:

toť ten cvik, jenž perlu duše mění

v pouhé sklíčko lesklé v okamžení,

srdce v korouhvičku na střeše...

Probůh, verši, ustaň již, ó tiše,

jaký přečin zjevit pravdu nahou!

Tiše, tiše ujetou zas drahou – –

kropáč vezme na tě abatyše...

Teles vesel toče palců mlýnkem

hostí pány ohnivým dnes vínkem,

při němž v hlavě hraběcího panství

nový nález se jak jiskra kmit’:

„Pane Teles, jak pak o občanství

nechtěl byste se tu pokusit?

Kupte si ty zídky, stojí za to,

nu však víte, nesou ryzí zlato...

Přimluvím se za vás ve výboru,

by věc hladce vyšla, beze sporu.

Mám snad ještě slovo bývalé,

rcete přece, pane Kývale!“

„Inu kupte – –“ Kýval kývne zas –

„já, což já, nu já to podepíši...“

a již přípitek v zdar jizbou třás’,

číše zvoní s Telesovou číší.

Než tu sotva který znamená,

že již tajná ruka plamenná

v poslední hlav pomatených nález

napsala své mene, tekel, fares.

Zapomněli, v osudnou že chvíli

čistou lásku věrných srdcí dvou

ochrání vždy anděl její bílý

perutí svých mocnou záštitou,

o něž roztříští se zloba lidská. –

Juta z venku kvapíc bleda k smrti

výkřikem svým veselí jich drtí.

„Pomoc, pomoc, Eryn zabil Fricka!“

V patách za ní v kleštích ramen svírá

strýček Spáčil pana inženýra,

který, nebi díky, kromě šosů,

divně šourem nahnutého nosu

na obchůzce jako záletníček

pozbyl ještě dvé svých lesklých sklíček.

„Ejhle, ženich, připijte si k tomu,“ –

Spáčil zabouřil si hlasem hromu

„uorávat, z cizího týt hříchu – –

nu tak připijte si hezky v smíchu,

vzhůru číše...“ V obecném pak zmatku

přímo pádil do Lhotova statku.

V údivu co všichni na to zřeli,

Teles s paní Jutou zkameněli. –

Vysvětlení? Nu, je krátké zcela.

Na statečku Spáčilově měla

službu Maryš, děvče kyprých boků,

v jaře právě rozekvetlých vnad.

Jaký div, že ve Frickově oku

vášně plamen vznítil rajský had,

jen že Eryn nechtěl míti soků.

Tak se stalo, u jedněch že dveří

setkali se tehdy v noční šeři

mladý pán i Eryn v stejné touze.

Peníz možná byl by pomoh’ z nouze,

ale Fricek zdráhal se svých dlaní

otevříti ihned k značné dani.

Slovo dalo slovo, Eryn v ráži

špatně střeže neposlušný ret

nad čím bděl dřív zaplacenou stráží,

zmínku o brázdě v tu hádku vplet’,

až i posléz pádnou zvedl páži.

Zatím Spáčil, co se dělo venku,

vyslech’ pěkně v okně ze přístěnku

zjeviv se pak v konec sotva vážný

Frickovi jak dobrý anděl strážný.

Potlouklo, ó jaký kletý den,

a pan Teles nebyl – pojištěn.

Pojištěn na dobrou pověsť? Sotva.

Zato v zisku jediná jest kotva.

Stříhej vlnu, dokud v ruce nůžky,

dokud maska kryje tvoje růžky,

Telesův je zákon zákonů,

z vlny utkáš – zámět kuponů.

Vida v prachu zámky své a hrady

sáhl Teles tajné na poklady

svojí skříně pod umělým klíčkem.

Pestrá směnka lesklá jako hádek,

tu zas účtu nekonečný řádek

před mnohým se objevily strýčkem.

Platit, platit, dům od domu znělo,

hospodář kde v dumách věsil čelo.

Jakáž pomoc v požadavek rázný,

kdy juž truhly všecky byly prázdny.

Zazněl buben, po něm maličká,

ale přísná soudní palička...

A, ký div, že právě strana světla

skoro šmahem s paličkou se střetla,

strana pokroku prý, osvěty,

a že Kývalovi kromě pluhu

kudla zbyla po náhradě dluhů,

kterou kdysi loupal posvěty! –

Bez vyzvání, ejhle, bez Gabryše

k Lebedové scházejí se tiše

sousedé, jak dříve bývalo,

kdy se méně ještě kývalo –

Žel, ó žel, že mnohdy pozdě dost

pravdu volit učí zkušenosť,

a že vráska než se rozestele

na hladkém, dřív spokojeném čele,

v kroků směr, když míří na scestí,

nahrnout se musí neštěstí. – –

Tam již Lhota zveselených očí

kolem sousedky se dvorně točí;

smířiliť se na oumoru v málu,

advokáty, soudy, pych a zlosť

odeslavše na horoucí skálu,

ba též Eryn přijat na milosť.

Z klášterního cviku pro můj rým

arci zbyl jen podařený šprým,

neboť Havlík, záři blaha v líčku,

líbat smí již svoji holubičku.

„Sousedé!“ v tom Spáčil hlasu vznese.

„Hlavy vzhůru, pravím, pomstěme se!“

Pomstiti se – mnohý vzplane zrak:

„Dobře pravíš, brachu, ale jak?“

„Jak? Nu smím-li k spáse dobře radit,

štíra třeba ze vsi vystrnadit.

Třebas pevně v panské vězel přízni,

výpověď že nesmíme mu dát:

ani groše nedejme mu k sklízni,

opustí nás, věřte, ještě rád.

To má rada: Nech se zlostí třese,

na hon síňce jeho vyhněme se,

utržit co, ani špendlík, pravím,

to mu bičem bude, ostnem žhavým.

My své pluhy, díky Bohu, máme,

jimiž z hrud si chléb svůj vyoráme.“

Stalo se. Den za dnem míjí kvapně,

marně Teles čapkou svojí vrtí,

v jizbě jeho smutno, pusto, trapně;

nežli toho nadál se spíš smrti.

Marně Juta sklénky svoje drhne,

marně láká cetek novou třísní, –

tak v svém slovu stojí strýci přísní, –

a pan správčí, ten ho nevytrhne.

Zase baně a uchaté šátky

stěhují se z hlubin skříní zpátky,

prostým vlasem hárá stužek směs.

Zase lid tu neporušen stojí

s duší ryzí také ve svém kroji.

Marně Juta stírá hustou rez

s plecháčů svých. Stále nová bují...

Teles v koncích marně pěsti svírá,

až svou moudrosť v těchhle slovech sbírá:

„Zítra se jim z nájmu poděkuji.“ – –

Vyšlo slunce. Což mne oči klamou?

Vidím vísku onu záři samou,

blýská se to, kmitá v šíř i dál,

jakby každý nízký krov byl zplál.

Zatím blesky ony zlaté rojí

jenom všední, prostý nápis trojí:

„Škola“ stkví se na průčelním štítě,

kde dřív zpupnosť pletla svoje sítě,

„Spolek Snaha“ proti němu smělo

hrdě nese povztýčené čelo,

a ten třetí „Láska“ čet’ jsem plaše

v srdcích všechněch ke všemu, co naše. –