V Před Myslbekovou sochou sv. Václava

To bylo rozmarů a rad a řečí

a dobré vůle, víc však zloby skryté,

než z výhně ducha Tvého v obrovité

se póze zved, vždy jak se zvedal, větší.

Teď vše se zmítá v málomocné křeči,

kde promluvils ty, nezkrocený cite,

kdy ztichlo nitro pochybnostmi zryté,

jak míru kníže má jet k líté seči?

A jede přece! Klidný, vítězící,

tak v Tobě rostlo to, se v souzvuk slilo,

nechť symbol třeba, ale velký, krásný.

Teď, co se v Tobě slilo, promluvilo.

Zřím celý lid svůj v jeho klidné líci,

co lidu bol plášť skrývá tmavořasný.