V PŘED.

Rok odvál vše, své květy i své plody,

svůj suchý list i horskou sněžinu,

a zmizel jako spadlá krůpěj vody

již moři věčna v bezdnou hlubinu.

Co radosti, co sklamání a žalů,

co nadějí, co slz, co bouří svál!

Vše odplavil a pohřbil ve přívalu,

a zloupené nás osud žene dál.

Však neželme! Jeť život přísně chvatný

a k litování sebe nedá chvil.

Dál, mužně dál jen v proud ten neodvratný,

jenž poklad minulosti zatopil!

Dál v nové jaro – v novou jeseň zase,

zas v mráz i led, zas v žár i vroucí vznět,

v boj nový, v nový triumf po zápase, –

vstříc jizvám srdce, slzám tužme hled.

Zas činům ruku, tužbám křídla duše,

zas klamům víru, lásku nevděku,

zas vratký dech svůj nesmrtelné tuše

jen vstříc, – jak souzeno jest člověku!

Jen dál! Tam, tam jsou všecky cíle svaté,

vždy věčně, mocně volá budoucnosť!

Tam vycházejí světy světlem vzňaté,

tam vzhlíží lidské vůle horoucnosť!

Dál ku předu, zrak národů i rodů

se k novým branám věkův upírá,

a k nejkrasšímu, hvězdnatému bodu

tam nadšení jak prorok vyzírá.

V před, k lepší, vznešenější, blažší zoře

duch dobra s vírou, že se rozední,

pne plamen svůj, – nechť hltá věčna moře

ty kapky let – i krůpěj poslední.