V před!

Ne, více nesmí nářku jedno slovo

práh retů přejít, uměním jež vzňaty

v žár prorocký svůj hymnus pěly svatý!

Ty nesmíš lkát, má písni, sirá vdovo!

Vpřed! Buduj dále, co je nehotovo,

spěj v žalu netečnosti hloub vrýt paty,

svým čelem rozčeřit hvězd písek zlatý!

Být žebrák, bylo věno Homerovo.

Svět snům se směje a jen žádá činy,

ty zoři sij a jitro v jeho stíny,

ty jásej, hřímej, když on mdlý a líný!

A za tvou snahu, za tvou dlouhou práci

máš onen pocit, jímž svět neodplácí,

tu volnost ptáka, v éther když se ztrácí.