V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,

Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,

když četl jsem, co dobrý Krylov píše,

– jakž každé slovo jeho pravdou dýše! –

o modré chrpě, jejím o zármutku.

Ta chrpa tichou nocí naříkala,

že hlavu svou již těžko k zemi kloní,

než jitro svitne, ach! že bude po ní

a teskně nad svou smrtelností štkala.

Ta hloupá chrpa! když tak hlavu chýlí,

že símě její širým polem letí,

že příštím jarem vzkvetou její děti,

že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa víli?

Že ten jen na skon smí si naříkati,

kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,

kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde –

ba naříkati, třeba zaplakati – –

Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění,

chtěl jsem jen říc’ – vždyť též to jiní jistí –

že není dobře vše ve světě čísti

a ještě hůř že: myslit o všem čtení.