V předjarním ruchu

Van plynulý, rušný, oblaků spěch

kdes nad domy v slunci se topícími,

hor fičivý, drsný, čerstvý dech,

jímž bouří se stromů všech vrcholy,

ty duby na hrázích rybníků tmavých, smrky s topoly,

jak bouří dálkami šumícími,

vším neklidem tvůrčím a násilnickým,

zná mluvit i plakat, zná rvát se a bouřit,

zná vysmát se hlasem lidským...

Jak mládí drsné by vstalo s lože

a, Bože,

jak chystalo by se kořistit, loupit,

svět za slunný haléř si celý získat a koupit

hýřením marnotratnickým...

Jak mládí by vzdorovalo a hřivou

své krásné hlavy třást chtělo, třást,

a maskou úst posměšnou a křivou

se pošklíbnout chtělo, grimasy krást,

všemu, co umírá odkoukané,

jen ze lstí a kompromisů stkané

a na úžasu svým škodolibým

se smíchem pást,

vyrazit z uzavřeného kruhu

a z ticha světnic, jež zatuchly

řemeslem denním, touž pokrmů chutí,

touž rodinou, týmiž zvyky sluhů,

tím vším, co svět nás vidět nutí

v setřených barvách, zahluchlý

a k revoltě co nás učí v taji,

když otčíci na moudré si hrají

a na ctnostné matky, a na neomylné

dědové, kterým svět dávný byl

tím divadlem, jenž kratochvilné

jich ideály jen zpodobil...

Ba vzpírá se, žene se přes dávnou pýchu,

již přešlý nevkus nalepil

si na příbytky tvé a z tvých omylů, hříchů,

jimiž jsi dny své zaslepil,

si šašky tropí, rve peří z loutek

a hadříky s vatou hází v koutek

na jednu hromadu svátý brak,

a jako mrak

jiskřením mlnným prosycený

vše naplní dychtěním živým,

jediným bleskem křivým,

pak v divoké touze, neuměle

hledá a boří zas, ničí směle

a nespokojeno k posledu

i sobě mizí, dál bouří a dále vírem

se nese, až je si z dohledu,

až samo se octne zase a v světě širém

se ztrativši, hledá zas, věčně ztrácí

a nalézá věčně a věčně zas kácí...

Hle, úsměvy mládí čerstvě tak fičí

a ostrým světlem vše šero ničí

a po lánů řídké zeleni

se rozvlní zvědavě, po zahrad trávě

tak dravě, tak dravě,

a nelení

se pluhu tknout v dvorci tvém nečekaně

i v přístěnku

kdes komory na stěně visící zbraně

i v ruce tvé knihy, jež vyřkly kdys vkus tvůj, myšlenku...

Však čerstvě to voní zemí

tak neurvale rozrytou,

tak bezbožně, trofejemi

všech přežilých střepů pokrytou,

až mrazivě provětranou,

když drsné a mladé a rušné průvany vanou,

a něco se rodí jak dech

omládlých hájů, černých kořenů stromů,

fialek vůně a k tomu

ty cítíš, jak puzen jsi ku předu, čerstvý van na zádech,

nesmírnou silou hnán jsi, vírem

tvůj polétá šat, ty v světě širém

tím dechem mladým jsi ku předu hnán,

bouříš a víříš, jsi unášen, přes dálky, výše,

a šťasten, že proletíš takto zas neznámé říše

vždy podnášen a uchycován

hučivou vlnou svěží,

dál, přes vše, co skrčeně skrývá se, v mrtvém co klidu leží.