V PŘEDMĚSTSKÉM CIRKU. (II. CLOWNI.)

Na zdar, hoši! S gallerií

srdce mi vám jásá vstříc,

oko mé se chtivě vpíjí

v malovanou vaši líc,

při každém vás stihám kroku,

křiky vaše sleduji –

hle, tak já též kolik roků

obecenstvu tancuji!

Lišíme se pouze šatem,

pouze maskou na líci –

vy to zahodíte chvatem,

mumrej mne však halící

zůstane mi v noci, ve dne –

vy hrajete večer jen,

udáváte v boudě jedné

tytéž vtipy den jak den, –

Já však hraji bez oddechu –

možná, že tím dovedněj’,

nikdo nepostřehne v spěchu

jaký v duši mojí děj,

který obecenstvo klame –

haha! dávná je to zvěst

jak tím lidem pohrdáme,

jak nám v smíchu smutno jest.

Avšak známe dobře stejně

velkou sílu zbraní svých,

vtip jak vládne čarodějně,

jak zná vítěziti smích,

ó, my také dobře víme,

že jsme stejně bez moci,

jak se více zalíbíme,

větší jsou z nás otroci.

Lepší vtip – a potlesk vzrůstá,

lepší skok – ha, jaký ples,

všude šklebná zejí ústa,

„znova!“ křičí hlasů směs,

tleská, kde je jaká ruka –

vítězi, nuž vyjdi sem,

dál nechť trvají tvá muka,

otroků buď otrokem.

Hola, bravo! U všech všudy

popatřte jen na smělce!

Dobře prolamuješ údy,

dobré metáš kozelce,

dobře výskáš k výši z dola

na orchestr protější,

bravo! vřele bratr volá

tobě, bratře šťastnější!