V PŘEDMĚSTSKÉM CIRKU. (III. HOCH.)

Má báseň měla by znít tempem kvapíku,

při němž jsi náhle tak se zjevil ve manéži

a v sedlo ozdobné jsi skočil vraníku.

A vždycky zápalem plál obličej tvůj svěží

a tmavým okem svým, z nějž sálal hrdý žár,

jsi přelét diváky – kůň v trysku kolem běží

a na tvé umění tu čeká lidí pár.

Ať málo publika – pro tebe vždycky dost,

vždyť pouhou zábavou ti chvíle, v pestrém šatě

a v ruce s bičíkem kdy skákals bázně prost

přes stuhy, obruče – tvůj oděv zářil v zlatě

a slávy tvojí lesk by déle potrval

tu – šumným potleskem když dav zas volal na tě –

vždy místo poklony jsi přemet udělal.

Což nemáš vzpomínek na hořkost dětských let,

kdy jak ty koně snad jsi bičem cvičen býval?

Což štěstí dnešních chvil, ten chudý slávy květ,

již tenkrát neodnes ti hořký pláče příval?

Což nemáš nadějí a ani nechceš znát,

co hýbe jinými? Zda kdy jsi o tom sníval,

co jiný život by ti jednou mohl dát?

A nikdy neleká tě budoucnosti zjev?

Vdyť znáš to, stejné vždy všech akrobatů stáří!

Či snad tě čeká pád – a zbarví tvoje krev

kdys písek manéže, kam zaryješ se tváří,

tak ještě nejlépe bys prchl z žití pout;

a slávu, o níž sníš, by jenom lokalkáři

ve stručné zprávě své nechali zaplanout.

Ne, nevíš o tom nic... Ta chvíle je ti vším,

kdy končíš produkci voláním, pobízeje,

by kůň tvůj pobíhal vždy tempem rychlejším

a štolba, řiditel a šašci a kdo kde je,

vše křičí, pobízí – bič práská v lomoz ten

a rukou polibky všem stranám rozdíleje,

zas směle s koně skočíš, všecek roznícen.