V PŘEDMĚSTSKÉM CIRKU. (V. DOHRA.)

Strašlivá hudbo, falešné tony,

které zní v cirku, znám vás, ó znám,

dobře znám polky, kvapíky ony,

denně jež k reji hlaholí tam,

nápěvy staré, souzvuk tak děsný –

denně mi planou výčitkou ve sny.

V hlaholy písní, lýry k nimž ladí

básníků mnohých nadšený voj

o kráse lesů, zápalech mládí,

nyjících láskou, zovoucích v boj –

jako ta hudba v cirku jež znívá,

stará a špatná píseň má zpívá.

Ve znění její ostře bič práská,

Pegas můj musí kolem se hnát

a moje Musa, ubohá kráska,

musí se učit na laně stát,

provádět skoky po žití celé,

napřed ty prosté, potom ty smělé.

A já jsem při tom paňáca hloupý,

kterého vítá publika smích,

jakmile s křikem do kruhu vstoupí;

zatíná ruce v maškarách svých,

v oku se slza objeví spěšná

a to je konec – němohra směšná.