V předsíni královské.

Před ložnicí královou již z rána

čekalo na pokynutí pána

tré mu nejmilejších služebníků:

králův špaček – žvástal učený –

šašek – jménem blázna poctěný –,

s nimi dvořan – mistr pochlebníků.

Šašek chtěl si zahrát na mudrce

a ku špačku vzdychnul z hloubky srdce:

„Ubohý! jak osud tvůj mne rmoutí!

abys krále časem pobavil,

zlaté svobody ses pozbavil

a dals jazyk sobě podříznouti.“

Dvořan, závidě mu panské přízně,

šašku ze msty odpovídá řízně:

„Ještě více osud tvůj mne rmoutí!

abys krále chvilku pobavil,

o česť lidskou jsi se připravil

a dals rozum sobě přistřihnouti.“

Šašek, jehož dávno v oči píchá

královského milostníka pýcha,

odpůrci se směle takto hájí:

„Ty však, abys krále pobavil,

svědomí jsi ďáblu zastavil,

jenž si po soustu tvou duši krájí.“