V předtuše nádherného Jitra.

V duši již tuším je. Přijde k nám svěží a milé

v závoji kvetoucích růžových par –

ve vlasech leknín a na ňadrech lilije bílé,

vonící rosou a tušením jar.

Přijde k nám s prameny spuštěných vlasů,

s ňádrem se vlnícím růžovou vlnou,

nebť Panna bude to, mladistvá Princezna Jasu

s náručí resedy plnou.

Však již Ji tuším teď. V duši mé světlo se plní.

Ó, drahá, slyšíš to? Něco jak ztajených modliteb dech?

To zvony kostelů nivami krajin se vlní

a rosa pohla se na poupatech.

Pozor však! Zdá se, že stíny již kráčí!

Ve mlhách předzvěstí povzdechly průhledné květy.

Víš, co to znamená? To Jitro krajem již kráčí

v závoji zkvetlých par, ve vlasech s leknínu květy!

Pojď, drahá, tiše pojď... Skrejem se v růžová loubí –

(spí každý lísteček, sněhové růže jsou v snách –),

Uzříš, jak s paprskem nádherné Jitro se snoubí

Přírody ve komnatách.

Pojď, drahá, tiše pojď... Sepni své kvetoucí dlaně –

Jitro se blíží již – dívej se na Ně –

Dívej se, drahá má – modlitbou výskni tvé mystické nitro –

v růžovém závoji ve sněhu kalichů

chvěje se před námi nádherné Jitro – –!