V PŘEDVEČER.

ŘETĚZY jsem řinčet slyšel,

dunět těžké okovy,

bylo, jako když se někdo

zpřelámat je hotoví,

slyšel jsem je dlouho zníti,

zněly jako na poplach,

zněly jako zvony steré,

zněly oněm na postrach,

kteří nechtěli jich slyšet

v důvěře ve sílu svou,

duněly a řinčely tak

dlouho světa dálavou.

Vzdechy, prokletí jsem slyšel,

těžká, mocná prokletí,

bylo, jak z úst tisícerých

kletba v dál když odletí

a to byly smutné vzdechy

těch, kdož stále strádali,

kletby oněch, kteří marně

o dnešku sen spřádali,

povzdechy a kletby všechny

vznášely se nad zemí,

blížilo se účtování

tiše, zvolna, se všemi.

Slyšel hymnické jsem zpěvy,

hymny velké, nadšené,

bylo, jako když se moře

velká vlna přižene,

slyšel myriád jsem jásot,

jásot z dálek, z neznáma,

budoucna v něm radost hýří,

o níž pěje píseň má.

Dozněly již vzdechy, kletby,

neřinčely řetězy,

zněly pouze zítřku hymny,

jásot zněl: Máj vítězí!