V PŘEDVEČER BOUŘÍ.

Já žiji tiše, ba jsem šosák pouhý –

leč co se chvěje mojí chorou duší,

toť budoucnosti strašlivý zpěv dlouhý

a krvavější, než má mysl tuší.

Kdy první tony obrovité básně

zaduní slavně z protržených hrází?

Opony chytly zlatěrudé třásně,

oh, blízko, blízko strašné dílo zkázy!

Mně zuby jektají a v těle mrazí –

vím, cosi nesmírného přijít musí;

zda vykoupení Eden, peklo zkázy?

Vím jen – klec shnilá rozlétne se v kusy!

V mých jambech teskných chtěl bych, by se chvělo,

co za tisíce smutných bratří cítím,

po čem duch úpí, po čem bouří tělo,

co v živoření věčném zovem žitím.

Já ničím nejsem, vše jsou moji druzi,

ta velká, silná bojující massa –

neznámý hlas jsem bojů příštích hrůzy,

leč s ní jde síla, velkost, něha, krása.

Můj verš jak dítě pohozené dosud

v své bídě naivně ručkama přec tleská – –

zřím důvěřivě v budoucí tvůj osud,

milenko moje, silná duše česká!

Máš svoje světce, hrdiny máš svoje,

jich tajné, velké, svaté utrpení.

Jen zahléd’ jsem je, vlhly oči moje

v tom divů plné něhy rozzáření.

Jsem hrdý na to, zapadnouti v skrytě,

beze lži býti sluhou lidu v skutku.

Jeť heroism lidu lásky dítě

a vždycky velký v mlčení a smutku.

Člen nepatrný v obrovitém díle,

jdu bez reptání úzkou drahou v šedi;

mně na otázky dálná bouř v své síle

hřmí divokou i velkou odpovědí.