V PŘEDVEČER VZPOURY

Hlava tě bolí a sám si připadáš:

v táboře zajateckém hloupý pěšáček,

v domácí pavučině lapená moucha;

co z toho města, co z něho máš?

Ošklivost předně, smutek a vztek

z holomků všedních, co oblékli roucha,

sváteční roucha revoluční.

Po druhé únavu v každičkém nervu,

že řekneš-li někdy: já o to se servu,

jsou to jen splašení ptáci hluční,

co zapadnou opět do žita.

Po třetí pomluvy, jež všeho se chytnou,

z kůže div zlostí nevylítnou,

vidouce za vším jen koryta.

Po čtvrté, po páté... a třeba po sté...

hrom udeř do všeho, i tažný kůň kopne,

a my jsme tu, město, jen tvoji hosté,

nesrostlí s bejlím tvým, jež všecko popne,

s obchody tvými a s tvými řády,

hromado kamení! –

Hlava tě bolí, chce se ti zvracet

v tyátru sněmovny, v úřední tváři;

po celý devatenáct set dvacet

chceš míti močůvku v kalamáři?

A chceš se plížiti vzduchem, jenž páchne,

vidět jen loajální, chytrácké hřbety,

člověče věřící v ruku, jež máchne

velikým kladivem v železné světy,

zbělené v plameni?!

Neslyšíš jaro, nevidíš slunce,

jak prsty třepotá v březnové strunce?

Rackové tancují veselá kola,

obloha směje se: Dole je bláto!

a větřík volá: Hej, vzhůru, hej holá,

vykaď se na to!

Tak tomu bude a nejináče.

Jsme ještě muži a nechceme hníti.

I když jen jednoho vzbudíme spáče,

tím chceme se pochlubiti,

A my jich vzbudíme! Bude jich na sta.

Červení chlapci jak ostříži.

Cizopasníků prokletá kasta

poleze ke kříži...

Hlava tě bolí, město tě drtí,

unaven býváš jak propadlý smrti,

říkáš si: Blbneme zvolna.

Však na slunce s tebou, na vzduch, svobodu!

Odstrčme lodičku prudce na vodu.

Života řeka je volná.

A proud má krásný svatý směr

do pravé Republiky.

Ven z přítmí, z malých věr a děr!

Jsme harcovníky!