V. Přes hory a doly vrká holubice,

Přes hory a doly vrká holubice,

že jí rodných strání nedopřáno více;

nedopřáno strání, uchvátil ji cizí,

oj což v zajetí jí bodrost, půvab mizí!

A ne holubice, a to píseň stená,

píseň, dcera česká, vlasti unešená.

Stená, naříká si, do hradu že dána

ta, co na luzích jen, v hájích odchována!

Stená, naříká si, cizota ji souží,

po národu zpěvném, po hájích si touží.

Hoj, což je ten národ posud jinoch jarý,

s písní, dcerou vlasti, pojí zvyk ho starý.

Němý je však soused, němý Zbyhoň krádce,

vysvobodí jinoch milou z ruky zrádce,

Vysvobodí milou, po níž smuten kvílí,

plesej holubičko, jinoch zkusí síly!