V PŘÍBOJI.

Na divých vlnách loďka se kmitá;

v propasť se kácí, na horu lítá,

zhlcena, pohřbena opět se jeví, –

jaký to strašlivý buřanů vztek! –

K sedátku spoutána postať je děvy,

u vesla bůh-li to, nebo-li rek?

Loďka se kácí, točí a páčí,

kvasivou pěnou tonoucí máčí;

šelmy vln stále vzrůstají těly,

děsný jest jejich chomolný řev,

na vzájem jakoby zničit’ se chtěly,

bijí se úlomy stěžnů a dřev.

Budí se Eva; z lodičky klína

v modlitbě ruce k nebesům vzpíná.

Nelze se modliť. Volá a křičí,

na Šašu hledí zděšený zrak;

nadarmo v lodici zvedá se, tyčí,

na rtu hlas chví se, jak raněný pták:

„Proč v mdlobách spoutal si mě k člunu,

jak vítěz raba na svůj vůz?“

„By nepohřbil nás v temném lůnu

vln děsný splav a nával hrůz!“

„Zdaž vyváznem’ z těch strašných hrobů

a vrchů vždy se bořících?“

„Svůj život dám, bych pro ozdobu

měl tebe, drahá, ňader svých!“

„O běda! Duše má se leká

tvých slov; tvůj zrak je jisker pln!...“

„Mé nitro hoří, plane, čeká,

že budeš mou, až zniknem’ vln.“

„Tvou nikdy!... Jeho jsem i v smrti!“

„Pak zhynem’; řeč tvá hruď mi drtí...“

„Ať zhynu! Jeho chci jen býti!...“

„Tož za dva dám své plané žití!“

Znova a znova nadlidskou prací

vesluje Šaša – jeví se, ztrácí,

v doly se kácí, na hory nese,

v zápolu hrozném klene se sval;

lodička puká, ňádro se třese, –

na brala nový příboj je hnal...