V přírodě.

Mocný Bože, Tvůrce všehomíra,

na nějž cherub hledem žasným zírá,

z prachu země zdvíhá zraky svoje

k Tobě prachu syn!

Nehleď jeho vin –

přijmiž v oběť lásky jeho znoje!

Jako slunci květina se klání,

jako k moři spěje toků voda,

tak jen v Tobě duše bohorodá

hledá klidu, najde blahé stání.

K Tobě spěji – však co vázne noha?

Proč se lekám blažené té pouti?

Proč jen váhám v nebes kraje plouti,

patřit ve tvář věkověčna Boha? –

Ach, vždyť nelze lidské nestateči

božskou stať zříť v časném putování,

jenom odlesk z nebeských to bání

značí věčnou krásu pozdálečí.

A ten lesk, jejž božská ruka snová,

mocným žehem ve všem tvorstvu plane,

dech to Boží veškerenstvem vane,

přírody jej tajné lůno chová.

Odhal, Bože, převelebné taje,

přírody jež kryjí svatostany;

veď mne šíré světa ve prostrany,

by mne oslonil jas s nebes kraje!

Ó, dej patřiť tvorstva divy tvoru,

pro nějž mocnosť Tvá svět všechen zděla!

Dej, by věkoslávu hlasně pěla

duše vděčná světa po oboru!

Ve hlubiny moudrosti Tvé věčné,

v slávu všemocnosti nekonečné,

jakou hlásá tvorstvo všehomíra –

hlediž duše má!

Bože, milosť Tvá

budiž hvězdou mi a svatá víra!