V PŘÍRODĚ.

Když nešťastný jsi, prchej od lidí!

Co může člověk, než své záští dát?

Ni jeho soucit žatvy neklidí.

Jen prázdná slova, jak zříš větry vát.

Ten ruku stisk; snad dobře myslí to,

cos na okamžik cítil srdcem hnout,

leč konec konců, co mu cizí zlo?

Zas urval soustrast vlastních péčí proud.

A může halíř něčím ulevit?

Ty poklad lásky potřeboval bys,

ne almužnu. Tvůj rozdrásaný cit

jsou živé struny loutny magadis.

V ně tepe písně starý kitharód

o zoufalstvích a dávných zklamáních,

Žal, který zná jen měkký tónorod,

a jemuž v kletbu na rtech vadne smích.

Za písní těch, jichž zžírající rým

mi bolnou ironií bodá v sluch,

svou chorou mučednici provázím

dál od lidí, kde umlká jich ruch.

Pod věkovitých dubů koruny,

v luh zelený se cvrčků skřipotem,

na pustou hrázi, kde jak o čluny

si vlna šplouná tichým chlipotem.

V šíř polí, po vydané úrodě

jež oddychují blahem mateřím,

v háj zkolébaný v letní lahodě,

kde leda sojka křikne zášeřím.

Vzduch vonný, vůkol posvátný ten klid,

vše mírní nervů bolné rozchvění;

když večer villy prokmitavý svit

zpět volá, vracíme se ztišeni.

Leč s jitra shonem zase trudů rej

se vrací každou srážkou náhody.

Kdo nešťastný jsi, lidem utíkej!

Lék klidu na prsou jen přírody.