V PŘÍRODĚ

Písnička na rtech tady ztichnout musí,

kde rozehrán je les se svými taji,

kde vítr hraje jako na šalmaji

v napiatých stéblech a v dutinách kory,

kde větve rozhoupány, bez opory

na nástrojích svých snětí lesu hrají

tu melodii, při níž květy zrají

a hmyz a motýli dech pelu ssají

a při níž míza, která silou vládne,

z kořenů k vrcholkům se proudem leje

a v plodech lesa opojivě sládne.

Přírody věčná melodie tvůrčí,

jež z podzemí k životu dobývá se,

v pramenů nitkách tichým smíchem zurčí,

životů požehnáním dotýká se,

by klíčily a zrály v její kráse.

Člověka píseň tady zmlknout musí;

takové touhy nemá ve svém hlase,

jež věčnu radosti by rovnala se.

Chce tvořit, žít – a bázní jen se dusí,

chce milovat – a trhá cit v chvil zdobu

a nestačí s ním od zrození k hrobu.

V přírodě láska má svůj tvůrčí účel,

nic pro chvíli se neděje a pro zmar,

v ní žádný život marně nevypučel

a zimám podlehnuv, vstal zase do jar

o lásku zápase a o píď půdy vlastní.

Jen lidé nedovedou být tak šťastni,

za zimy věřit v příchod jara jistě,

ve věčnu touhy hledat útočiště

a s hymnou přírody se spojit notou lidskou

děkovnou, radostnou a nesobeckou.