V přírodovědeckém museu v New Yorku

Velkými okny do musea plál

den únorový čistý.

Nad kostmi oblud jsem se zadumal

s pietou darwinisty.

Ichtyosaurus, pterodaktylus,

též jiné předpotopní

potvory zřít zde, z některých jen kus.

Všichni jsou ale schopní

vzbudit tvůj respekt, dokonce i děs,

ač jsou z nich zde jen kosti.

Jak rád jsem, že ta všechna zvěř již dnes

náleží minulosti!

A vzpomínka má letí tiše zpět

do pravěku k té chvíli

před čtyřmi miliony let,

kdy dinosauři žili.

V pralesích černých život idyly

žili, jenž šel jim k duhu.

Pak vymřeli, druh druha vybili,

jak žádal to výběr druhů.

Zmizeli navždy... Kosti jejich jen

se občas najdou místy,

nad nimiž zde se hroužím v dumný sen

s pietou darwinisty.

Darwin byl člověk moudrý velice,

hlasatel evoluce,

dle které člověk povstal z opice

a míval kdysi čtyři ruce.

(Má pravdu, myslím. Sám když tu a tam

svou ženu obejmu prudce,

atavistické choutky cítívám

a chtěl bych čtyři mít ruce.)

A opice, ta vznikla z jiných zas

předhistorických příšer,

jak o tom poučí spis mnohý nás,

jejž Haeckel psal či Fischer.

Je proto nutno s úctou dívat se

na předpotopní kosti

v museu tomto, a též nedat se

strhnout snad k nevážnosti.

Vždyť život vpřed jde silou tajemnou

od věků do kolečka,

a kosti tyto možná kosti jsou

z našeho prapradědečka.

Ó pradědečku, šťasten můžeš být,

že doby naší ztmělé

ses nedožil a že nemusíš zřít

své vnouče zakrnělé!

Je pravda sic to známá: máme též

dnes lidi předpotopní,

velkosti pravé však v nich nenajdeš,

třeba jsou všeho schopní.

A kosti jejich nikdy v museích

nebudou jak tvé státi,

ač na bíledni jest, že mnohý z nich

moh by se vycpat dáti.