V přístavě.

Z modrého klína

šírého moře

noří se stěžeň,

pomalu zvolna

teprv loď celá.

Jak velká labuť

klidně se houpá

po vlnách blíže –

dojíždí v přístav

vítána všemi.

S paluby plné

mává sta šátků,

rukou sta kyne,

klobouky kynou,

deštníky, hole.

Po můstku lodním

pocestní proudí,

jak horský ručej

prudce se vinou

milým svým v náruč.

„Vy Seveřane,“

kdosi se táže,

„umíte u vás

také tak vřele,

radostně vítat?“

„Ještě snad vřelej,“

odpověď dávám,

„vítáme známé,

žel! úhlavního

též nepřítele.

Líbáme vroucně

dětinná ústa,

matčino líce,

běda – i ruku,

která nás bije.“ –