V přístavě.

Kde jsou ony bouřné roky,

kde je dávných lásek řad,

kde ty teskné, hořké sloky,

kam jsem všechnu bolesť klad!?

Časy divné, dávné časy!...

A ty roky míjejí

a my jdeme všichni asi

žití všední kolejí...

Avšak těmi verši mými

zpiti jsou teď poeti,

dle nich tepou nové rýmy,

plné slz a prokletí,

dnes je hořkým ku své milé

mnohý básník po vlastech,

v časopisy, knížky bílé

vrhá kousavý svůj vzdech –

proč? Ó, dámy, prosím nyní,

odpusťte těm druhům mým:

vy ni oni nejsou vinni –

jenom já jsem vinen vším!

Projdou dny ty, přejdou řasy,

a jak roky míjejí,

jak já, vy i oni asi

půjdou všední kolejí.

Já svůj žal i radosť zase,

nejkrásnější z veršů svých,

ženě svojí zlatovlasé

píšu do rtů nachových.

Pár knih už dal v ty rtíky,

aniž by svět číst je směl –

pro klid duše – bohudíky,

pro mou slávu – bohužel...