V PROPASTI CIZOTY.

Snem hlubokým hoch při svém stádu spal,

mdlý vedrem, na pažitě v stínu skal.

Žár polední jen slabě k němu vál,

jak by se mrazivého dechu bál,

jenž proudil z nitra skály černou branou

tak pitvornou, jak šotkem vytesanou,

tak nízkou, křivolakou a tak těsnou

jak lišek úkryt, tajemně však děsnou

svým temnočernem, závratným v dne jasu.

V tom stínu mužík – stráž snad skalních ďasů –

se náhle kmitl, slídivě zřel ven

a lampu svou si svítil v jasný den.

Tu spatřil hocha. Stoupil k němu blíž

i děl: „O jak tu v slepém klidu spíš,

ni mozolů ni sedraného šatu

si nevědom, ni ducha chudoby,

nic nedbaje, že dýše ve tvou chatu

z tvých úhorů mor věčné poroby!

A netuší tvá tupá prostota,

že štěstí, volnost, výsost života

tak blízko tebe, tobě k dosahu,

tě čekají! Ó sni již o blahu

a vzbuď se s touhou v srdce hlubině!

Tou černou branou v lůno jeskyně

vkroč mužně, hochu nebohý a prostý;

tam spatříš netušené, jasné skvosty;

kdekoli zrak tvůj utkví, všude tam

se zaskví čaromocný drahokam,

jenž leskem ozáří tvé žití chudé!

Má lampa jistou vůdkyní ti bude.”

A zmizel. Hoch se vzbudil ze snění.

On ještě slyší svůdné vábení, –

slib ďasův žhavě v paměti jej pálí!

Hle, lampa stojí v černém jícnu skály,

hoch s nezdolnou již touhou po ní sahá

i spěchá hledat skvostů svého blaha.

Jde jeskyní. Kol vane vlhký dech;

zář lampy nízko po příšerných zdech

tu onde bludičkovým kmitem těká

jak muška svítivá; však dál i výš

tma nesmírná jak moře zraky leká

a duši tísní nevýslovná tíž!

Kdež slíbené jsou skvosty báječné?

Cos po stěnách jak démanty se blyští,

však bledý svit se na jich hranách tříští –

a vše zas mizí ve tmě pověčné.

I spěchá, strachem štváno, bludné dítě

zpět mylným krokem, přes žil vodních sítě,

přes role ukryté a drsné valy,

však propasť noci bez konce je halí

svou slepotou i hrobovou svou plísní.

Mráz údy probíhá, děs ducha tísní,

neb lampa kmitá matněji co chvíli,

již duchovitě vzplála naposled –

až uhasla. Hoch sklesl, zbaven síly,

a pod svým chvělým tělem cítí led...

Hle, dítko české! Tak duch jeho mladý

živ zmírá v hrobě husté temnoty,

kam vlákala jej svodně za poklady

svým třpytem falešným řeč cizoty,

ta lampa ďasů, bludička ta chvějná,

jež chlubně lhala mu, žeť čarodějna,

však v propasť vedla je, kde děsně svítí,

jen v led a jíní místo drahokamů,

a kde jest v zoufalých mu hrůzách mříti!

Ó zůstavíte je tam v oběť klamu,

v němž lampu tu jste ctili pověrečně?

Má v onen slepý, hluchý, němý hrob,

jímž cizota jej svírá, zůstat věčně

již zakleto a zhynout beze stop?

Neb čekáte, že k dítka toho spáse

snad divem puknou skály podsvětí,

že slituje se nad svou obětí

strop kamenný a mocně protrhá se,

by vnikla k děcku slunka zář? Či ďasi,

z jichž hrdel sípá chechtot obludný,

svou polapenou kořisť sami spasí?

Pryč mámení, pryč klame osudný!

Z té propasti se děcko nenavrátí,

leč když mu Ty, jen Ty, ó česká máti,

svou láskou puzena, své duše chvěním

o drahý jeho los, když Ty mu jen

vstříc pospěješ a z temné hloubky ven

je svými lokty vyrveš s rozlícením!

Spěš máti, Vlasti! spěš! Tvé dítě hyne!

Spěš za ním s jasně vzňatou pochodní

a vyveď je, kde sladký domov kyne

i svítí slunko v nivu národní!

Vzněť pochodeň, jež hrůzy temna plaší:

řeč rodnou, matko! a k ní lásku naši!