V PROTĚJŠÍM OKNĚ.

Mha šedá na střechy se snáší

a řídne slunce ve třpytu,

jenž líné šero z ulic plaší

a tmavé stíny z blankytu.

Roj holubů vždy ku deváté

zřím, nad domy jak dá se v spěch

jak body letí v záři zlaté

a stříbro plá jim na křídlech.

V té hodině u okna stoje

zřím naproti vždy v oken řad,

jak vkročí služka do pokoje

a začne okna otvírat,

a vedle ní se vždycky jeví,

– když v pokoj padne ranní zář –

drobounká postavička děví,

jež pobledlou má drobnou tvář.

Ji znám. Ji zovou „slečnou Katty,“

ač dvanáct roků sotva jí,

dle „Bazaru“ vždy nosí šaty

a ji dle mody česají.

Já vím, než k oknu přistupuje,

ze zhlídne v zrcadle se svém,

že vábný úsměv nastuduje

a srovná vlasy nad čelem

a pro effekt blíž fauteuil staví,

kde usedne s románem svým –

a mne ta komedie baví,

já s úsměvem ji pozdravím.

Tak ku desáté odcházívá,

a piana hned slyším žel,

to ona sama hrá a zpívá,

co nesmrtelný Schubert pěl.

Ty tony falešné, hlas slabý,

a přec poslouchám každý den,

mě nápěv i ta slova vábí

pro zvláštní jeden pocit jen:

Je mi, jak na stromku bych suchém

byl lístkem, zbylým do máje,

a stromek vedle bují ruchem

se zelenaje, zkvétaje.

A vždycky k zrcadlu se stavě

bedlivě pátrám v rysech svých,

zda není sníh už na mé hlavě

a kolik v čele, v líci rýh...