V prvním jaře.

Dni slunečné a dnové zachmuření

svým tušením a svými nadějemi

se stále mění, stálosti v nich není

a k slunci prahnou, táhnou mladou zemí.

V tom plamenu, jenž po obloze tryská,

i v krůpějích, co zakalují nebe,

se chvěje zvěst, že vesna je už blízká,

že šťastná země ze slunce ji střebe.

A moje láska tyto jarní chvíle

v svém tušení a s náladou svou pestrou

chce pozdraviti nadšeně a mile

a snivou vesnu nazvati svou sestrou.

Neb po bouřích i po slunečném jasu

to jaro přece navrátí se světu

a moje země vydýchá svou krásu

luk oddechem a vůní lesních květů.

A po nadšení, po vší pochybnosti,

v nichž duše jásá a v nichž časem šílí,

já přece najdu ještě lásky dosti

a v jejím teple posvátný květ bílý.

Jen jeden paprsk, květinu jen jednu,

k níž vaše snivé pohledy se sklání,

když na té smutné cestě žitím zvednu –

já budu šťasten, šťasten do skonání.

Jen trochu tepla, jímž dlaň vaše hřeje,

když k mému čelu měkká přitiskla se:

pak ať si přijdou vichry beznaděje

a němá zima nechať přijde zase!

Ať přijde k hrobu, kam vy po skonání

květ hodíte mi ze svých vonných vlasů:

já v umírání nezakvílím ani –

ó bože, vždyť jsem v světě poznal krásu!