V PRVNÍM SLUNCI.

Umřela zima, přišlo jaro znova

a tklo se všech – i srdce básníkova!

A starý snílek zahodil svou knihu

a ven šel vítat jasné slunce jihu,

ven, do polí a do lesů a strání,

kde jako z jantaru se žlutal dřín,

kde potok hlučel ve březnovém tání

a novou hudbou rozklapal se mlýn...

Byl den tak vlahý, jakých v březnu málo,

až do prsou to sladké jaro hřálo,

a starý zpěvák, touhu v duši cítě,

pil jeho dech, jak uzdravené dítě,

a naslouchal, jak šumělo to z lesa,

po kterém zlehka teplý vítr vál,

i stihal zrakem skřivánka, jak plesá,

nad polem krouže výš a dál...

Tu zjihlo to i v básníkově hrudi,

on cítil zas, jak píseň se tam budí,

jak jejím křídlům navrací se mladost

a ruch a vzlet a nadšení a radost – –

a tak mu bylo, jak té šťastné zemi,

když rozplynou se na ní závěje,

a šerem háje, mezi haluzemi

se první slunce na ni usměje!