V PŮL TŘETÍ RÁNO.

Teď elektrické lampy vypnuty –

a do ulic den nový nahlédl,

plynové lampy zvolna zhašeny.

Pomalý drožkář jede ulicí,

na rozích stojí nevěstky

a čekají.

Sluhové z tiskáren

balíky vezou žurnálů,

na různá nádraží

a policejní strážníci

zkoušejí závěsy zavřených obchodů.

Tma v oknech ženy, již mám rád.

Na nebi mrak na věčném pochodu.

A vůně akátů,

odkudsi vane ze zahrad.

Lepiči plakátů

barevnou na zeď lepí směs,

program nového dne:

Biograf. Boxmatch. Kopaná.

Divadlo. Dražba. Kabaret.

Rozsudky pro lichvu.

Největší pozornost však vzbudí návěští

s hodinou pohřbu, hudbou vojenskou

v apačském publiku.

Opilý člověk vede monolog.

„Ty blázne,

proč ses zastřelil?

Že jsi měl hlad?

Dobře bys udělal,

kdybys byl krad!

Co pak jsi zapomněl,

co tvrdil medik X?“

„Vždycky je krádež čestnější než žebrota.“

A někde za rohem žaluje, zaniká

zoufalý hlas.

Na střeše počal zpívat kos.