V PUSTINĚ.

Poušť kolkolem; zde přestal obor žití;

ruch, světlo, zvuk – vše tuhne v zesnutí,

jen pod travou se zrádný močál třpytí –

ten neusnul. Hle, východ v strnutí

jak zápas spí – dvé mdlých to perutí,

jež padají na dálky lemy krajné.

Jest poledne, a slunce bez hnutí

jak oko upřené a nepodajné

plá poušti mlčící až do útroby tajné.

A v obraz ten se hloubá teskný hled

jak cizinec, jenž hledá známých tváří;

leč nepoznám tvých věčných rysů sled,

ó přírodo! Zda vadneš také v stáří,

či v nitru tvém se lidské vášně sváří,

že spustla tak i lepá tvoje líc?

Jak chorobna tu ležíš v slunce záři,

jak umdlena, a váháš dumajíc,

jak kdybys nechtěla již tvořit nikdy víc –

ni dokonat, cos vůkol započala,

ni hnutím přerušit svůj němý bol.

Kde k nebi snad by sosna byla vstala,

tu po zemi se křivý vleče stvol –

tak přerváno tvé dílo kol a kol!

Kleč pitvorná a schoulené ty krsy,

jimž vypíná se šáchor na vrchol,

neb ostřice, jež hrubé splítá trsy:

toť kytka příšerná, jež pokrývá ti prsy.

Tak nyješ v mrákotách, a vnitřní hlas

mi šepce proč, jak bolesť tvou by tušil...

Ó život bohatý, jenž stvořila’s,

tak překypěl, tak divným chvatem bušil,

až velebnou ti harmonii rušil;

a jasný zdroj, kde měl se napojit

tvou rozkoší, ten stínem želu smušil;

on tužby vzňal, jichž neznal ukojit,

a rány rozevřel, jichž neznal zahojit.

On vybujel tvých sil a darů setbou,

tak zpupně však jich mocí vladařil,

až pocítil, že metlou jest a kletbou...

On květem svým tak slepě lichvařil,

až pel i med i vůni promařil

a chřadnutím se trýznil úbytečným...

Tvůj záměr nejkrašší se nezdařil,

i poznala jsi s žezlem nekonečným:

ó jaká spousta muk, by život ten byl věčným!

I vznikla poušť, kde’s truchlíc prodlela,

kde myšlénku ti vnuklo smilování

spáse ukrutné... Ty’s velela,

a k životu již bledá smrť se sklání,

jež hrůzu svou naň dýšíc bez ustání

přec navrací mu půvab nejvyšší,

a loupíc jej, přec všechen skvost v něj schrání;

jež raní-li též rány utiší, –

jež všecky odsoudí, a všecky vyslyší.