V pytevně.
S klenby pochmurné, své světlé slze
na dlouhý stůl cedíc, lampa visí,
pod příkrovem tady jako v mlze
mrtvoly se odstiňují rysy.
Zableskl se nůž a z pod přikrývky
vynořil se obraz – mrtvé dívky.
Něžná podoba: ach málo vesen
peřesté své zvonky věšelo
ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen
na ňádra tu splývá, na čelo.
Hle! jak ve rtů jemném rozesmeku
perly blýskají a v oblém víčku
modra kmit – jak smutného i vděku
smrti stín přidává tomu líčku!
Oj což vázne nůž tvůj u povětří
nad obětí krásnou, muži vědy?
Želíš jí? Jen bodni! Neušetří
toho červ, co změkčuje tvé hledy...
A přec duše lká, že vichr zkázy
rozškubal ten věnec vábných květů,
a že v hnízdě zeleného mlází
ubil city, než dospěly k letu...
Jaké to myšlénky v lebku starou
derou se, jakoby vinní parou
byla těhotna – což moje hledy
poprvé zří smrti obraz bledý? –
Co se skví tu na prstu? Aj tenký
zlatý kruh – jak mnoho obestírá –
duše tvá doň sladké upoměnky
vepřádá, jak uvadlé si sbírá
listí v hnízdo opuštěné jeseň...
Prsten zdvíhaje, hled vyslal přeseň
k dívce umrlé. – Však ta, ó divy!
zdvihá se, zrak pootvírá snivý,
hlavinku ve světel diademu
týčí, ručku popodnáší k němu,
sedíc na stole – v dol nožka zklouzla
a lká hlasem plným smutku kouzla:
„Vrať mi ten kroužek zlacený,
ty muži chladné vrásky!
Onť žehnaný a svěcený
posvátnou slzou lásky.
V něm více dřímá tajných věd,
než chápe leb tvůj suchý,
onť ode mne jak amulet
odhání černé duchy.
Ten prsten ať se s prstem mým
již více nerozstane,
až s něho žárem světovým
co zlatá slza skane!
Vrať mi ten prsten zlacený,
ty muži chladné vrásky,
onť žehnaný a svěcený
posvátnou slzou lásky...“
Ach ty zvuky! Jako hlahol zvonů
rodné vísky provívají jej,
zdá se mu, jak poznával by onu
bujnou kadeř, vábný obličej –
prsten písmem, zdá se mu, obtáčí
jmeno jeho – je mu divno, k pláči –
utřel zrak. – – A hle! tu nepohnuta,
smutnokrásných, neznámých však rysů,
leží mrtvola – a zlatokutá
proužka v ruce, tenká, bez nápisu. –
Prsten padnuv smutně pozazvonil
a nůž k řezu hlavnímu se sklonil...