V pytevně.

By Svatopluk Čech

S klenby pochmurné, své světlé slze

na dlouhý stůl cedíc, lampa visí,

pod příkrovem tady jako v mlze

mrtvoly se odstiňují rysy.

Zableskl se nůž a z pod přikrývky

vynořil se obraz – mrtvé dívky.

Něžná podoba: ach málo vesen

peřesté své zvonky věšelo

ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen

na ňádra tu splývá, na čelo.

Hle! jak ve rtů jemném rozesmeku

perly blýskají a v oblém víčku

modra kmit – jak smutného i vděku

smrti stín přidává tomu líčku!

Oj což vázne nůž tvůj u povětří

nad obětí krásnou, muži vědy?

Želíš jí? Jen bodni! Neušetří

toho červ, co změkčuje tvé hledy...

A přec duše lká, že vichr zkázy

rozškubal ten věnec vábných květů,

a že v hnízdě zeleného mlází

ubil city, než dospěly k letu...

Jaké to myšlénky v lebku starou

derou se, jakoby vinní parou

byla těhotna – což moje hledy

poprvé zří smrti obraz bledý? –

Co se skví tu na prstu? Aj tenký

zlatý kruh – jak mnoho obestírá –

duše tvá doň sladké upoměnky

vepřádá, jak uvadlé si sbírá

listí v hnízdo opuštěné jeseň...

Prsten zdvíhaje, hled vyslal přeseň

k dívce umrlé. – Však ta, ó divy!

zdvihá se, zrak pootvírá snivý,

hlavinku ve světel diademu

týčí, ručku popodnáší k němu,

sedíc na stole – v dol nožka zklouzla

a lká hlasem plným smutku kouzla:

„Vrať mi ten kroužek zlacený,

ty muži chladné vrásky!

Onť žehnaný a svěcený

posvátnou slzou lásky.

V něm více dřímá tajných věd,

než chápe leb tvůj suchý,

onť ode mne jak amulet

odhání černé duchy.

Ten prsten ať se s prstem mým

již více nerozstane,

až s něho žárem světovým

co zlatá slza skane!

Vrať mi ten prsten zlacený,

ty muži chladné vrásky,

onť žehnaný a svěcený

posvátnou slzou lásky...“

Ach ty zvuky! Jako hlahol zvonů

rodné vísky provívají jej,

zdá se mu, jak poznával by onu

bujnou kadeř, vábný obličej –

prsten písmem, zdá se mu, obtáčí

jmeno jeho – je mu divno, k pláči –

utřel zrak. – – A hle! tu nepohnuta,

smutnokrásných, neznámých však rysů,

leží mrtvola – a zlatokutá

proužka v ruce, tenká, bez nápisu. –

Prsten padnuv smutně pozazvonil

a nůž k řezu hlavnímu se sklonil...