V RADNIČNÍM SKLEPĚ V BRÉMÁCH.

Měsíční světlo pod klenutí zapadá,

kde dole šumí rozkypělá nálada,

kde chladná zvědavost a samotářské snění

cíl stejný nalezly, a hodný závidění.

V hluk zpola tlumený zazvoní sklenky třesk,

důvěrně za sloupem kmit’ dívčích zraků lesk,

krev jaře zpěněná vzduch teple zanítila;

v té směsi národů teď jedna duše zbyla.

A tiše se stěny, jak v stíny bledá záře,

v ten cizí zírá shon tu busta pohádkáře;

jí úsměv na rtech hrá, záhadný v oku stín.

Co on tu v půlnočním kdys vidění zřel s žasem,

už nikdo nepozná; i v kouzlo růže časem

střízlivost praktická napředla pavučin.