V radosti kraje.

K nám jaro z jihu letos přišlo dřív!

Slyš, na zahradě mezi koši sliv

juž ohlašuje první ptactva smích,

že na stepilé černé snítky jich

s modravých výšin jarní slunce hárá,

a nad nivou, zkad sešel sotva sníh –

jak bledý stín se lehká vlní pára!

Roj chocholoušů s hlukem nad rolí

se snáší v dál přes měkké travné meze,

a pěšinou, jež táhne v údolí –

po každé jamce zlatý svižník leze,

co třešní u cest – jeden bílý květ:

ba, jaro nejlíp těšit umí svět!

A ty jdeš z háje – s duší nevinnou,

a svátečně tak k štěstí naladěnou,

a luzné sny, jež čelem tvým se ženou, –

sám nevíš jak, přec hymnou jedinou

jak lesní stružky v čistý pramen luk

juž splývají ti v bouřný srdce tluk!

A vše, co tobě zní a zpívá kolem,

ať jásotem, ať tesknotou, ať bolem,

či poupětem plá v rozvité juž kráse –

vše tlukem tím, jejž dojmy probudily

v tvých prsou dětských ohlas roztomilý,

ve souzvuk zas, jak harfou ozývá se!

Ty jdeš, ty sníš, ty staneš v stráni kdes,

kde bájí novou stará šumí láska,

kde plným jarem dýše tmavý les

a červenka svou milou dumku píská,

a jen se vhroužíš v jeho smích a květ –

již z luzných šeptů každé ratolesti

v tvé srdce padne ohlas mladých let,

a vzpomínky kdys prožitého štěstí!

Tu divná touha pojme duši tvou,

tu zrak tvůj maně k výšinám se vznese,

a ucítíš, jak na tvých ramenou

ti rostou křídla, jak jich vzmach se třese,

– a k nitru tvému v téže světlé chvíli

se zlatý paprsk poesie schýlí!

Ty zaslechneš, jak v háji na větvích

dav kosů hvízdá v jásání a plesu,

jak dětí ve vsi rozléhá se smích;

ty uvidíš, jak nad obrubou lesů

se nebe klene čisté, bezoblačné – –

a slasti slza vyhrkne ti v zrak,

a v ňadru stichlém náhle jako pták

tvé srdce samo verše zpívat začne!