V rákosí.

Po břehu v zeleni má noha zabloudila,

vzdech keřů slyšeti a rákosí chřest lkavý,

šum řeky v mělčinách písčitých usínavý

a z bařin rákosních je cítit vůně shnilá.

Na teplé písčině jen tušíš bílá těla

v koupeli červnové se opájeti chladem,

údery veslařů, jak jedou v loďkách řadem,

posloucháš v rákosí, jímž blýská řeka stmělá...

Jen lehký vodní pták se přehoupne v tmu šera...

Vzduch tichne, vychladá, prost světelných vln voní,

jen cos v tom tichu zní, much křídly cosi zvoní

a město v daleku zažehá světla sterá...

Ty skrze rákosí žluť jemnou prosívají,

ve vrby vetkány se třesou na lupení,

že město tušit jen, jak pohrouženo v snění

a kol tmu velikou, již zamkl kdos v tom kraji...