V rámci idylly.

Je v lese villa; hustou třásní

k ní stromů klenba všude lne,

je tak, jak čítává se v básni:

dvou ptáků hnízdo útulné.

Les odpočívá v lesku žhavém,

ni lístek se tam nehýbá;

na květu v trávě červenavém

se spící motýl kolíbá.

Na sosnách visí pryskyřice

jak zlatožluté pupence

a silně páchne do směsice

té vůně z květin července.

Klid všudy... i to ptáče v půli

své písně zmlklo unylé – –

jen hlavy dvě se k sobě tulí

tam v jednom okně ve ville.

Hoch s dívkou... Ona rozpačitě

cíp kapesního šátku rve...

on chvílemi se snaží skrytě

cíp druhý lapit v prsty své...

A rdí se oba do krvava,

ač řekli si jen v šepotu,

že je ta chvíle tuze žhavá,

a les že klesl v dřímotu.

Dva milující... Tak to bývá,

toť léto žití, léta květ...

Kde je ta doba čistá, snivá,

těch směšných, sladkých šestnáct let!

Tu náhle s jedné svěží sněti

list jako citron žlutavý

se utrh’, ve spirále letí

a pod oknem pad’ do trávy...

Ten vzrušil oba... Vyčítavě

na onu sněť zrak upřeli...

pak hledli na ten lístek v trávě,

a žal je schvátil... Mlčeli...

Cos mrtvého to mezi nimi

v zem bujnou slétlo potichu:

toť žlutá navštívenka zimy

letnímu tomu přepychu,

toť první vráska v bílém čele,

na hlavě první bílý vlas

a slovo jedem přiostřelé,

jež padlo prvně v lásky čas...

Vše zhyne... zhyne... Listy zblednou,

žár zajde, v lese bude chlad,

ta villa bude pusta jednou

a také srdce jejich snad...

Mlčeli... Hlavy oddálili...

On čelo skládá do dlaní...

Ona zří sněťmi, jak mrak bílý

po žhavém nebi uhání...