V rámci května.

Jak někdy v práci vážné rázem

svým dumám malíř výhost dá,

duch jeho s výše sletí na zem

a hravým snem se opřádá,

a štětec jeho kouzlí v letu

snad luzný sen, snad vzpomínku,

ve věnci drobných amoretů

půvabnou dívčí hlavinku,

tak na mne staré zvuky klesly

mých dávných veršů hravý rej,

a ruka v tónech jejich kreslí

na papír dívčí obličej –

a květen je, ten rámec lásky,

snů něhy, tužeb v rozkvětu

a odpovědí bez otázky

a smavých dívčích portretů.

Já neznám Vás... Znám muže za to,

jenž v letech zašlých, bouřlivých

dal znát mi srdce svého zlato

a druhem byl mi v dobách zlých

měl rád mě jako zřítelnici,

v mou slávu věřil v každý čas –

já neznám Vás – však mohu říci,

že znám přec dokonale Vás.

Pod kloboučkem ve svatém šeru

zřím tmavý vlas se jemně chvět,

ba, nejčernější havran věru

mu barvy může závidět,

žár jihu v smědém obličeji

zkvet’ v lících v štěstí červánky,

a oči srovnal nejraději

bych s žhavým zrakem cikánky,

a v bradě důlek roztomilý

a v důlku tom sta diblíků

mi praví, že smích každou chvíli

Vám zvoní, jásá ze rtíků,

ty rty jak orchidej jsou rudé,

řad bílých zoubků svíti z nich –

a doufám, že i v srdci bude

dvé těchto barev národních.

Vše máte ráda, jak to v právu

brát má ten věk Váš blaživý:

divadlo, šaty, koncert, kávu,

klobouky, tanec vířivý,

klep žertovný i sladké snění

za tklivých podvečerních chvil – –

ne, v paletě mé barev není,

bych pastelek ten dokončil!

Je květen... Země v lesku leží,

jak pršelo by zlato dnes...

do oken proudí vzduch mi svěží,

na stole voní první bez.

Ach, květen... květen může pouze

dát pro Vás rámec ozdobný –

však obraz zůstal vzdor mé touze

jen odlesk matný, chudobný...

Já neznám Vás. Znám muže za to,

jenž v dobách zašlých, bouřlivých

dál znát mi srdce svého zlato

a druhem byl mi v letech zlých –

ó znám Vás. Vidím, jak jste živa

v té hloubi očí zářících,

Váš zjev snad stokrát za den splývá

z rtů, jindy smutných, mlčících,

jste duší duše drahé jedné,

jste jeho každou myšlénkou,

jste jeho sněním v noci, ve dne,

jste žití jeho jitřenkou –

a takto jsem Vás dozajista

již tisíckráte jasně zřel,

však jsem jen bídný portretista,

jenž štětcem vládnout zapomněl...