V ranním lesku.

Buk osamělý věkem, sivokorý

pne korunu svou starou z čela hory

a vzdušným vrškem v bílý úsvit vnořen

v stín halí ověnčený kmen i kořen.

Kol z tvrdých suků jemu zeleň bují;

dva výhony se k sobě nachylují

a v něžný oblouk, mladinký a světlý

se vprostřed kmene nad obrázkem spletly.

Kdo zřel by maně na ten oltář prostý,

snad ruce spjal by jak ty letorosty,

i mněl, že plá ne marně záře zlatá

kol matky s dítkem, věřil by: je svatá.

Tak stojím, hledím v matčinu tu líci,

v niž růži dýchá jitro vzcházející,

i v zrak, v nějž úsměv maluje svit denní

a perlu rosa mží jak v blaha chvění.

Jak zoře víčka odmyká, tu zdá se,

že výš a výše zrak ten upírá se

a šerý blankyt, nebeský a sladký

že odráží se okem v duši matky.

Hle, s očí, rtů teď zlatý proud se sklání

v líc dítěte jak pramen celování,

a slunka políbení na obrázku

mi kouzlí rozkoš nejvyšší a lásku.

Jak slastně lokty dítko k sobě vinou!

Jak září čelo pýchou mateřinou!

Jak plane pohled na robátku drahém!

Jak dýše obraz mírem, nebem, blahem!

A přec – to dítko, na něž září slunnou

tvé zlaté tužby, předtuchy se sunou,

a nad nímž nadzemský tvůj úsměv plesá,

to dítko uzříš, pod křížem že klesá...

Ó miláček ten, pro nějž v libém snění

ti žádná naděje dost krásnou není,

tvou něhou v červáncích dne svého chovám,

kdys muře proklán, souzen, obětován!

Ó netušíš, jak duše tvá se zděsí,

kdy spatříš katy, jak jej na kříž věsí,

ó nevíš, jaký bol tvé srdce sklátí...

ty plyneš v lesku štěstí, božská máti!

A lesk, jenž luzně na obraze hoří,

kol šíře line paprskovou zoři,

i nevím, vzňalo-li se jitro skvělé

zde na matky neb slunka žhavém čele.

Táž rozkoš sálá do širého kraje

a jeden úsměv lící země hraje,

i zdá se mi, že zjevuje tam lásku

tak božskou, mateřskou jak na obrázku.

I zdá se mi, že nevyzpytně jemně

cos tisknou lokty horstva v srdci země,

a v hloubce její rozvroucněná duše

že plyne v sladké naději a tuše.

Ba obraz matky, jenž tu v záři visí,

v kraj celý kouzlí milostné své rysy;

kol zlatá, spanilá ta země všecka

proud celování line ve tvář děcka.

A s perlou v oku hlídá svého syna!

Toť země naše, matka domovina,

jež dítko – národ v loktech lásky chrání! –

Hle, svatozář jí věnčí drahou skráni!

Hle, pro něj, nad nímž plesá v blahém chvění,

jí žádná naděje dost krásnou není –

a přec – i jemu souzen los, ó máti,

býť ukřižován! – – Ale z mrtvých vstáti!