V RANNÍM SLUNCI.

Tys mi ještě svitlo dnes? –

kolik ještě, kolikrát

uvidím tě z pod nebes

na stěně tam ráno plát,

mihotat se, blýskat, hrát?

Po té noci pochmurné,

po horečně bludných snech,

zase ještě pozdrav dne,

zase ještě žití dech,

z venku pozdrav krás těch všech!

Jak to svitá v duši, plá,

jak ten tupý hlod v ni ztich’,

v úsměv se ta bolest zlá

vyzořila na rtech mých,

červánkem zrud’ lící sníh!

Tam v tvé zlaté záře jas

otvírá se každý květ,

rosa schne, – zde slza s řas;

tam tvůj vzchod jak blaží zas

celý širý, boží svět!

Slyš! – to drahý krok. – Tak tich

zůstal ve tvé záři stát;

zdraví mne v paprscích tvých

úsměv drahých na lících. –

Kolik ještě, kolikrát?