V resignaci

Ó srdce tajemství svá hluboká a sladká

jak moře tisíc perel chová,

a cesta žití krátká

v tu přízi vzpomínek jich nikdy nevysnová.

Jen zamyslím se, poklad už se zvedá,

ty chvíle, hodiny, zas vůni svoji dýší

jak před lety, div srdce neusedá,

a sladší, čím jsme hrobu bližší.

A úsměv na rty růžový jak lístek slétá,

hle, oči hoří vášnivě jak kdysi,

a květy, které rvala ruka kletá,

zas do tvých snění barvy svoje mísí.

I cítím, neumřelo nic z té krásy,

již oplakal jsem jako těžké ztráty,

a s tvými sny zas štěstí zahrává si

a prší v duši jako Danain déšť zlatý.

Kruh věčný, kterým život otáčí se

a jenžto jarem ve dny tvé se vrací;

nač zoufat nyní, když kol tebe tmi se?

změň v radost naděje – svou resignaci!