V ŘÍJNU.

To v říjnu je, kdy tepny země

se náhle tiše zatřesou

a křidla větru list ti jemně

ku nohám tvojím zanesou.

Kdy záře slunce novým vzletem

by chtěla zářit, svítit, plát,

však cítit je již větru letem

ten proudit ledný svist a chlad.

Mdlý slunce lesk svým rudým zlatem

plá nejvíc na těch hřbitovech,

kde jiřinky již větřík chvatem

sebírá tiše na rovech.

A je ti pojednou tak líto,

že vadnou trávy, květiny,

ve duše hloubi zazní ti to

a zvuk ten stesk je jediný!

Do krvava ve slunce záři

plá rulíku květ v bílých zdech,

a pavouci, ti samotáři,

se spřádají do květů těch.

Když zříš kol plachým očí letem

na růže zkvetlé v podletí:

„i my jen jednou tady kvetem“

ti duší tesknou proletí...