V ŘÍJNU PŘI ZÁPADU SLUNCE.

Krev do širých se dálek rozhořela

a na sklech oken plála, na trávě.

Hle, zlato rozžhavené! Kraj se zcela

v té slavné noří, rudé záplavě!

To jak když pozdním žárem rozechvělá

se žena zleká v teskné obavě,

že mizí půvab už, chce silná, smělá

zahýřit ještě krásy ve slávě!

Dřív, než je konec, ještě život prožít

jak dávno za dnů jarních zázraků

a v požár rudý prchlou vášeň vložit!

...A když jsem šerem pěšinou se vracel,

já cítil jsem, že nesu ve zraku

zář západu, jenž právě dokrvácel.