V ŘÍMĚ.

Noc, jež se sotva zapomene:

nad hlavou nebe rozhvězděné

a dole ve tmách věčný Řím

se světel sborem žlutavým.

Na ploché střeše dlíme spolu

– blíž k hvězdám, než k té zemi dolů –

a každý z nás byl tich a bled:

kdos měl mi zítra odejet.

A drahé dosud město bylo

– jak se teď v očích zrcadlilo –

jen trochou černých ploch a rýh

a teček světlých titěrných.

Už duše nic víc nepojímá –

jen to: O ille tristissima –

to Ovidovo neštěstí

tichounce hlavou šelestí.

Sám v dál jít – pravda, utrpení.

Leč, Ovidie, nadto není:

sám zůstat zde a hleděti,

jak štěstí tvé v dál odletí.

A se všech míst pak vždy a znova

pohledy sbírat, úsměv, slova,

jak byly zachytly se tam,

a slyšet, jak dí, že jsi sám!