V ŘÍMSKÉ ARENĚ VE VERONĚ.

Má žena se mnou, sami spolu,

a s námi mrtvých tisíc let!

Jdem po zvětralých schodech dolů

kamennou stavbou naposled.

Velikost zašlá, rozkoš stichlá,

a vášní kdysi horký proud –

jak zřícenina by si vzdychla:

let tisíc nezapomenout!

Dnů umlčených neslyšně tu

se ohlas budí mezi zdivem,

kamenným, velkolepým divem

jak dech by vanul mrtvých květů...

A zvolna vracíme se zpět.

Zněl výsměch to z té hrobky let?