V ŘÍŠ MRTVÝCH CHVIL.

Jest nejsmutnější krásou ta, jež na vždy zmírá:

zpěv hlasu milého, jenž více nepřijde nám blíž,

akkordů měkký vzruch, jejž puklá tají lyra,

a spánek piana, jež něčí ruka neprobudí již.

Za vnadou zemřelou zrak marně v dálku zírá,

jest hořko chtivým rtům, když praskla v ruce číš.

A bude hořko tisíckrát, ač srdce již se vzpírá

a novým krásám ve svou ukrylo se tiš.

Od prahor dalekých přes lesů pyšný vzrůst

zní slova neznámých, však jistě žhavých úst,

v těžkostech žití vzlykot vášnivý a píseň pro oddech.

Zpívati neustává smutný uchvatitel...

A píseň neznámých úst mluví jako přítel,

v říš mrtvých chvil nás nese na křídlech.