V říši chrysantém.

To byla říše chrysantém a geiší,

kam naše loď po hrozné mořské bouři

ve městě přístavním se zakotvila.

Byl podvečer, když na břeh jsme si vyšli.

Kol neznámé se rozvíralo město

a prostřed filigránských ulic, domků,

se davy malých lidi procházely.

S přítelem jsme rozešli se městem,

do rozkvétlých již zahrad stoupajíce,

v čajovny, kde veselé se hrálo.

Na konci čtvrti malá villa stála.

Do té jsme vešli. Všude plno světel.

V besídkách se třásly lampiony

a porozvité třešní květy bílé.

Zde krásné geiši smály se a hrály,

z očí láska plála cizincovi –

na ňadrech zachvěly se chrysantémy

o kráse těla báje šeptající.

A jedna geiša naše oči zmátla,

když v prostřed mladých družek zjevila se

ta víla a na kytaru zde hrála:

„Sněžné květy padají,

malé bílé hvězdy,

miluji jej potaji –

dosavád a vezdy...“

Ty oči její nádherné a žhavé

v srdci krásné mládí probudily

a žhavé rtíky lásku vyznávaly. – –

Když v koutě usedli jsme k číšce čaje

a měsíc svítil do besídky bílý,

jak pohádkou se zdálo, když nám pěla

při průvodu strun, známé písně vlasti.

To přesladký byl večer v říši geiší!

V duši něco mluvilo k nám nebem

a něco bolelo tak krásně mládím...

Pod besídkou se chvělo zlaté moře

a tisíc světel zazářilo v dáli,

jak pozdrav z dálné naší vlasti.

V tom geiša povstala a roucho spadlo,

ve světlech sněhobílé tílko plálo,

jak lotosové bílé září květy.

Můj přítel náhle přejel sobě čelo,

v duši vzpomínky se rozzvučely,

když poznal v geiši milenku svou první,

jež k vůli němu odjela kdys v dáli – – –

„Toť ona!“ – vykřiknul a zblednul v tváři

a bolest hrozná srdce zkrvácela.

Dál geiša tančila, jak bílý kvítek,

jejž podzimní kams bouře nese v dáli

a tanec schvátil duši sladkým žárem,

když v srdce nešťastné si bolest sedla.

Při tanci ňadra vzdouvala se vzhůru

a bílé ručky všecko obejmuly.

V tom stanula. Oči zahleděly

se tam, kde seděl zadumaný přítel.....

V ruce zaleskla se dýka nahá

a jedním letem zabodlo se ostří

do srdce přítele, jenž klesnul k zemi...

Na konec smutný vzpomínám si dodnes

a znovu cítím horké pálit skráně,

když démon strachu padl v srdce moje

a sklál tam rázem klidu bílé květy.

Jen jednou v žití milovati možno,

jen jednou vznítit citů sladké žáry

a všecko dát za pohár lásky zlatý:

klid, srdce, čest i otčinu a život...

To byla pomsta ženy v říši květů...

Já dlouho plakal tehda nad mrtvými,

dvě těla, květy, když jsme posypali,

pestrými květy chrysantém a třešní.