V ROCE 19??

Je teplý srpen. Se silnice bílé

je výhled do kraje. Přes obdélníky

strnišťat žlutých na zasněné vísky,

lesnaté chlumy, zamodralé hory.

Báň prořídlého nebe. Teskné světlo.

Jeřabin alej honosivě nese

červené třapce svoje. Sešlý děda

v příkopě u cesty si pokuřuje

netečně hledě bledým modrem očí

v dál do krajiny. Silnicí se nese

drobounká babka. Šedivá je celá

a hlavu plachetkou má zahalenou,

z níž černé oči jak dvě jehly svítí.

K dědovi došla. Sedla vedle něho

a kývla pozdrav. Děda prohlídl ji

a spřádá hovor: Kam a odkud, matko?

Ze světa, starý, a do světa zase.

Hm. Tedy chodíme si. Já už, matko,

bych toho nesved. Líné nohy, matko.

A která vy ste? Smrt. Co lidi bere?

Tak, beru lidi. Jenže máme časy,

kdy těžko je i Smrti uživit se.

To jako se vám pletou do řemesla?

Jo, dnes tak všudy. Zlé je živobytí.

A kdo pak vám by překážet moh, paní?

Kdo? Člověk. Lidé. Podívej se, starý,

a uvaž dobře. Projdi dějinami

– víš, dějiny, toť o všem tom je pamět,

co bylo tady – co tam najdeš, řekni?

Člověka člověk, lidé lidi bili

a zabíjeli – proč? No, zabíjeli.

Meč, šípy, potom střelami a děly.

No, neříkám, snad musilo tak býti.

Já obživu svou jinak při tom měla,

mně tahle konkurence nevadila.

Leč pokrok rostl. K čemu došli potom

učení lidé, ihned obráceno

k vraždění lidí. Zabíjet lze takto.

A takhle taky. Hned zas ještě jinak.

I tohle bude dobré pro vraždění.

A také tohle. Starý, zle mi bylo

a ještě hůře přišlo potom. Mozky

důmyslů, vědy, všechněch lidských zkumů

vynašly věci, jež mně zkoprněly.

Ve vzduchu, v moři, na zemi i v zemi

se zabíjelo. Celé miliony

mi byly brány. A co připraveno

být mohlo pro mě, obmyslná snaha

doktorů umných vyrvala mi potom

a s chloubou pouštěla na světlo světa

bez noh a ruk – ne, to jim dali dřeva –

však bez očí i brad, rtů, bez rozumu,

ubohé stíny lidských živobytí,

v nichž časem sotva paběrkovat mohu.

A teď jdou dále. Pověz, víš ty, starý,

co je to bacil, mikrob, x-paprsky,

co různé plyny – víš, toť jako prška

drobného deště, jenže místo kapek

to všecko snáší se a klesá na zem,

ničeho nezřít, vzdychneš jen a padneš –

muž, žena, dítě, celé statisíce –

to vymyslil si člověk na člověka,

tak spolu jednají, kdož kasají se,

že k boha obrazu prý stvořeni jsou.

A jistě ani bůh sám dneska neví,

kam dojde člověk v téhle činosti své,

vždyť možno, jedenkrát že chtít i bude

mě odstranit, mě starou, nesmrtelnou,

mě, Smrt. Zlé živobytí máte, paní,

Ta konkurence! Ta je ve všem všudy.

Ba, při tom každý doktor ve špitálech

se se mnou rve. A humanita snaží

mi brát, což Osudem mi připraveno,

ty polotvory, slaboduché, blby,

jež Příroda si robí, jak své vtipy,

k těm přístup brání mi, ty opatrují –

co na zdravé se všechno ono chystá.

Což není svět ten vlastně světem bláznů?

Zle na světě je. Člověkem být těžko.

Já lecčemus jsem nerozuměl z toho,

co prvé vykládala jste mi, paní,

však cítím, zle že vám. I nám zle nyní.

Co dělat? A což, starý, ty bys nechtěl

jít se mnou nyní v říši ticha, klidu?

Ne, paní, prosím. Nechejte mě tady.

Je známý kraj tu. Narozen jsem támhle,

znám každou pěšinu a každý stromek,

zde vykouřím si nějakou tu dýmku,

zde sluníčko tak pěkně mile svítí,

tam u vás tma je. Dost už, starý, dosti.

Teď půjdeš se mnou. Však ti dobře bude,

až cítit nebudeš, jak dobře je ti.

Smilujte se paní! Už ani slova!

Vždyť nezbývá mi na světě už pranic,

než brát ty životy tak dohořelé,

jak je ten tvůj! A dosti! Rychle! Se mnou!

Lehounce dýchla na něj – přivřel oči –

z úst padla dýmka – mávl po ní rukou,

jak lapit chtěl by ji – a upad na znak.